Listopadová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Pro listopadová „nej“ vybírám z představení, na kterých bylo uvedeno rekordních patnáct titulů. Přidávám k nim ještě dvě inscenace se staršími daty premiér, protože jsem je viděla až teď. Do „databáze“ tohoto měsíce patří také tři koncerty.

Listopad se nesl především ve znamení šestého ročníku bienále Janáček Brno (jeho další program pokračoval v prosinci). Ve zrekonstruovaném Janáčkově divadle festival zahájila premiéra Příhod lišky Bystroušky domácího souboru – Národního divadla Brno. S Osudem hostovala v Brně ostravská opera. Šárka ve verzi z roku 1887 pouze s klavírním doprovodem byla svěřena brněnskému experimentálnímu souboru Opera Diversa, který tuto Janáčkovu první operu uvedl nejprve koncertně a následně scénicky v instrumentaci Ondřeje Kyase. Další scénická díla z Janáčkova raného období byla svěřena Konzervatoři Brno, která v jednom večeru zkombinovala Počátek románu a zpívaný balet Rákoš Rákoczy. Ze zahraničních souborů v rámci festivalu v listopadu hostovala Vlámská opera s Věcí Makropulos a amsterdamský Muziktheater Transparant se scénickou verzí písňového cyklu Zápisník zmizelého v adaptaci Annelis Van Parys. Příležitost na tomto prestižním festivalu dostala také Komorní opera JAMU, která v Divadle na Orlí představila dvě studentské novinky: Falstaffa Jiřího Najvara a Neznámou Daniela Šimka.

Tím se ale listopadová „porce“ premiér zdaleka nevyčerpala. Parta mladých umělců z uskupení Opera Studio Praha nastudovala původní operu Lukáše Sommera Časoplet. V rámci festivalu Ostrava v Praze byly v Divadle Komedie uvedeny tři inscenace z Ostravských dnů nové opery (NODO): Infinito Nero Salvatora Sciarrina, Macle Julia Eastmana a Mistrovská díla Petra Kotíka.  Rytířský sál Velkopřevorského paláce byl místem netradičního představení pro sopranistku, tanečnici a loutnistu E. M. Slzy Eliny Makropulos.

V Plzni jsem až v listopadu viděla říjnovou premiéru Verdiho Nabucca a v Olomouci červnovou premiéru Donizettiho opery Don Pasquale.

Z koncertů patří do listopadového výběru nejen recitál Zuzany Markové a Simone Piazzoly, ale i vystoupení Anny Netrebko. Collegium 1704 na svém letošním prvním abonentním koncertu postavilo vedle sebe Mši A dur Johanna Sebastiana Bacha a Mši Nejsvětější trojice Jana Dismase Zelenky.

Zážitek s výhradou k režii

Jedním ze čtyř představení na festivalu Janáček Brno 2018 byla Věc Makropulos v nastudování Vlámské opery. Na představení bylo naprosto strhující především hudební nastudování Tomáše Netopila – jak ve vedení skvěle sehraného orchestru, tak sólistů. Předehru zahájil Netopil až v horečně hektickém tempu, ze kterého se doslova valila nezadržitelná energie. Ze scén, ve kterých Netopil odkrýval osudy Emilie Marty, až mrazilo. A pak s nádhernou vroucností kantilény vymodeloval fráze plné citu tak, že v závěrečné zpovědi o prázdnotě nesmrtelnosti Elina Makropulos vzbuzovala soucit, přesně, jak to Janáček chtěl. Není divu, že Tomáš Netopil dnes patří k žádaným janáčkovským dirigentům po celém světě – ostatně v minulém „nej“ patřilo k zážitkům jeho provedení Jenůfy v Amsterdamu.

V inscenaci byli obsazeni dva Češi – Alberta Gregora vytvořil Ladislav Elger, který se vypracoval na světovou tenorovou úroveň, a barona Pruse barytonista Martin Bárta, kterého známe v této roli už z pražského provedení. Znalce ovšem nepřekvapí, že zahraniční sólisté – té úrovně, se kterými přijela Vlámská opera – jdou po výrazu a významu textu často mnohem intenzivněji než ti čeští, a to i za „cenu“ lahodnosti zvuku. Předvedl to i Ladislav Elger, když jeho Albert Gregor ve chvíli největšího rozrušení, ke kterému ho vydráždí Marty, „chrčí“. Může si to dovolit, protože předtím suverénně přesvědčil diváky o svých pěveckých kvalitách.

Naprosto úžasný byl výkon švýcarské sopranistky Rachel Harnisch jako Emilie Marty – povýšené, sebevědomé i zlomené, vyhořelé ženy, která se marně pachtí za radostí ze života. Vynikající byli ovšem všichni právě komplexním pěvecko-hereckým zvládnutím vyhraněných typů, jak je se svou zkušeností herce a filmového režiséra až vyostřil Kornél Mundruczó. Právně složitý příběh podle Karla Čapka pojal motorkářsky. Při předehře se do prázdné soudní síně vybavené současnými mikrofony a koženými křesly vřítí parta motorkářů v helmách. Zběsile přehrabují šanony. Když konečně najdou ten jeden papír, který mezi tisíci hledali, utečou – a hudbu pak ruší záběry jízdy po zimní silnici. Kam papír odvezli ale zůstane nejasné, protože pak po něm v intencích opery pátrá Emilia Marty, zde také motorkářská suverénka, a dostane ho od barona Pruse, který s motorkami nemá pranic společného.

Pro druhé i třetí dějství se prostor změní na atraktivní moderní byt Emilie Marty. Trpí bolestmi, cpe se prášky, líže černé lízátko, píchá si infuzi s černým roztokem, kterého má plnou lednici, aniž se tomu kdokoli diví. Odstrojí se jako ošklivá holohlavá postava omotaná jen obinadlem už ve chvíli, kdy přemlouvá Janka, aby jí tajně přinesl obálku s receptem na elixír. Klad režie tak byl v hereckém vedení postav a domýšlení situací, než v celkové koncepci inscenace, které jednoznačně dominovala hudba.

Propadák s nadějí mládí

Studentská produkce se do propadáku měsíce nedává lehko. K mládí patří odvaha k experimentu, ale i zakoušení omylů a prozkoumávání slepých uliček, ze kterých se dá couvat. (Ostatně „rebel“ Janáček se ke svému tak osobitému stylu propracoval až jako čtyřicátník.)  Jenže inscenace Komorní opery JAMU s Falstaffem Jiřího Najvara a Neznámou Daniela Šimka nebyla zařazena do studentského, případně experimentálního off-programu festivalu Janáček Brno, jako to dělá například plzeňský Mezinárodní festival divadlo, ale do hlavního programu festivalu, který se snaží budovat co nejvyšší mezinárodní renomé. V tomto kontextu ani Falstaff ani Neznámá nepřinesly nic nad eklektické rozmělňování a strnulé napodobování mnohokrát a výrazně nápaditěji použitých postupů. A neujasněná témata, chatrná libreta a mdlé hudební zpracování pak vytvořily nepřekonatelnou bariéru i pro studentské interprety, kteří si s postavami oper zjevně nevěděli rady. Nechť je zařazení těchto oper i inscenace do propadáku spíše impulsem pro hledání skutečně nových cest skutečně moderní opery a témat, která mají sílu sdělení pro dnešní interprety a publikum. Jak se to podařilo uskupení Opera Studio Praha, které v Časopletu Lukáše Sommera s nápaditou nekonvenčností uchopilo tak obtížné téma, jakým je česká historie.