Václav Zahradník: Dirigent se musí dokázat oprostit od klišé a vtisknout provedení nový náboj

Markéta Jůzová

Dirigent a korepetitor Václav Zahradník se řadí k významným osobnostem mladší generace umělců Baletu Národního divadla v Praze. Do ND nastoupil v roce 1998 a posléze působil i ve Státní opeře Praha. Letos oslavil svou jubilejní dvacátou divadelní sezonu. Jak říká: „Podle statistik a divadelních ročenek patřím k dirigentům, kteří za posledních pět let dirigovali nejvíce představení v Národním divadle, z čehož mám velkou radost.“

Když se ohlédnete ke svým počátkům. Přál jste si vydat se po studiích na dirigentskou baletní dráhu?

K baletu jsem se dostal na doporučení mé pedagožky klavíru Věry Vlkové po absolutoriu Konzervatoře v Teplicích. Ve vedení souboru Baletu Národního divadla v Praze byl tehdy Vlastimil Harapes, který mne přijal na rok. Po dvou měsících jsem si sice myslel, že v divadle dlouho profesně nevydržím, ale postupně jsem začal mít štěstí na kolegy. V začátcích mi velmi pomohl Sergej Poluektov, dirigent BND, klavírista a skladatel. Mimochodem Sergeje řadím k vynikajícím osobnostem českého baletu.

Zažil jste ze začátku vaší umělecké dráhy i nezapomenutelné chvíle s nějakou zahraniční osobností, která by ve vás probudila lásku k baletu?

Určitě. Měl jsem štěstí, že jsem z pozice korepetitora mohl spolupracovat na Louskáčkovi s choreografem a režisérem Jurijem Grigorovičem a jeho manželkou Natalií Bessmertnovou v Národním divadle. Grigorovič působil téměř třicet let ve Velkém divadle v Moskvě a vytvořil mnoho choreografií, které se staly archetypem pro řadu jiných baletů. Jeho manželka tančila hlavní role v jeho tvorbě. Rovněž rád vzpomínám na to, když jsem s ním spolupracoval v rámci hudební přípravy na baletu Alexandra Konstantinoviče Glazunova Raymonda, který choreografoval a režíroval, přičemž vycházel z Marii Petipy. Celé tvůrčí období bylo pro mne překrásné, okouzlující a velmi detailní. Hodně jsem se tehdy o baletu naučil.

Korepetice baletní je zcela jiná než operní. Musíte znát sólisty a choreografie, sledovat pohyby tanečníků …

Ano, korepetice baletní má svá specifika a já korepetituji všechny velké baletní tituly, které hrajeme s orchestrem. Hráč na klavír musí umět doprovázet baletní tréninky, které zpravidla trvají hodinu a půl a probíhají šest dní v týdnu. V Baletu Národního divadla v Praze máme pět korepetitorů na plný úvazek. Zkoušíme ve třech velkých sálech a máme i dva malé sály na rozcvičení. Až se otevře po rekonstrukci Státní opera, budeme mít ještě dva další prostory pro tréninky. Zkouší se od 10.00 hod. do 18.00 hod., a když mají tanečníci večerní představení, trénují do 14.00 hod. V sobotu od 10.00 – 15.00 hod. Naše profese je velmi časově náročná.

Korepetitor by měl být schopen improvizovat a znát řadu baletních děl, aby dokázal na klavír doprovodit tanečníky, kteří se profesionálně rozcvičují. Při zkouškách si musíme choreografii rozfázovat i po taktech, a když korepetituji, tak jedině v souhře se sólisty.

Je skvělé, že mnozí naši sólisté mají hudební talent a hudební sluch na velmi vysoké úrovni. Občas se totiž stává, že tanečník nemá hudební nadání a korepetitor mu musí pomoci, aby se jeho první zkouška s orchestrem při nastudování nové choreografie vydařila. Znalost konkrétních osobností a jejich dispozic v inscenacích je nutná. Baletní dílo se musí pečlivě nazkoušet a tanečníci musí dirigentovi věřit.

Ve své kariéře jste dirigoval ve Státní opeře v roce 2014 slavnostní galavečer Darii Klimentové, tehdejší primabaleríny Anglického národního baletu. Spolupracoval jste s ní od korepetic. Jakou zkušenost jste s ní zažil?

Vzpomínám na ni velmi rád. Daria patřila mezi vynikající primabaleríny světového renomé. Opravdu jsem měl štěstí a bylo mi ctí dirigovat její rozloučení s aktivní taneční kariérou a Národním divadlem ve Státní opeře, slavnostní galapředstavení „Daria Klimentová: Děkuji…“ V Praze tančil i její partner Vadim Muntagirov, který je rovněž vynikajícím sólistou. Když jsme zkoušeli v sále, Daria mi před jedním tanečním skokem řekla: „Tady moc nečekej, kdo ví, jak bude naše souhra s orchestrem na jevišti v tomto daném místě vypadat.“ Odvětil jsem ji, že jak hraji na piano, tak bude hrát orchestr. Po zkoušce s orchestrem mi hned v baru u kávy sdělila: „V Čechách si v Národním divadle opravdu žijete bezvadně. Líbí se mi, že znáte se Sergejem Poluektovem všechny choreografie a víte, kde a co přesně každý tanečník potřebuje. Ve Velké Británii nám dirigenti nevycházejí vstříc, nesledují příliš dění na jevišti… A tanečníci jsou nuceni, aby korepetitorům na zkouškách a dirigentům po představení neříkali žádné profesní připomínky k souhře.“ Tento přístup je z hudebního hlediska správný a bylo by ideální, kdyby tanečníci poslouchali muziku a tančili na hudbu, která by byla dobře nastudovaná a vždy stejná. Jenže v praxi tento přístup nefunguje a může někdy kazit dojem divákům, když nedojde k přesné synchronizaci tance a hudby. Při naší práci, především s klasickým baletem nebo klasickým základem v romantickém baletu, bychom se měli vždy snažit pomoci představení a sólistům, aby vytvořili představení co nejvíce přitažlivě.

Baletní zkoušky jsou pro synchronizaci s hudebním provedením velmi náročné. Co je pro vás na těchto zkouškách zásadní?

Když jsem zodpovědný za hudební nastudování a premiéru, jsem nekompromisní. Snažím se vždy od začátku začínat s choreografy. Mé představy musí být v souladu s názory sólistů, choreografa, asistenta choreografa a baletních mistrů. Viděl jsem i baletní představení pod taktovkou slavných dirigentů, kteří mají velké úspěchy ve sféře symfonické a operní hudby, ale v baletu neuspěli. Balet má svá specifika. Velmi na zkouškách dbám na vypracování partu bicistů, protože tanečníci na rytmus spoléhají. Rytmická stránka díla je silný výrazový prostředek baletu.

Diriguji s veškerým nasazením, a když mám mnoho práce, bývám někdy psychicky a fyzicky unaven, proto také chodím do fitness centra v rámci své celkové přípravy na orchestrální výkon. Na zkouškách i po představeních bývám vždy kritický k provedení.

Jak by podle vás měla vypadat ideální spolupráce choreografa s dirigentem?

Když choreograf vytváří nové dílo se souborem, měl by od prvních momentů spolupracovat úzce s dirigentem a domluvit se s ním, jakou formou by chtěli dílo prezentovat. Když poslouchám baletní nahrávky, cítím, jak ve volbě pojetí interpretace klasických baletů podléhají někteří dirigenti klišé. Jsem přesvědčen, že dirigent se musí dokázat od něj oprostit a vtisknout provedení nový náboj. V tom je budoucnost baletu.

Na sklonku sezony 2017/2018 se konala 7. května premiéra baletu Marná opatrnost v choreografii Fredericka Ashtona v historické budově Národního divadla v Praze. Baletní partituru upravil John Lanchbery podle hudby Louise Josepha Ferdinanda Hérolda. Dílo jste hudebně nastudoval. Jak se vám hudba k baletu líbí?

Milovníci baletu tuto hudbu znají, má své evergreeny a je poměrně populární. Líbí se mi aranžmá Johna Lanchberyho z šedesátých let 20. století, protože zachovává prvky hudby vrcholně klasicistní. Pěkné jsou zvukové efekty. Hudebně dílo působí osvěžujícím dojmem, zní moderně, zajímavě a jemně. Marná opatrnost je kombinovaná inscenace, využívá i zadní proměny scény a vizuálně působí čistě, jasně a vtipně. Balet choreografa Fredericka Ashtona jsem začal zkoušet v lednu s choreoložkou Jane Elliott, která balet nastudovala. Líbilo se mi, že si nezískávala respekt přehnanou autoritou, jednala s námi se všemi velmi příjemně. Spolupráce s celým týmem probíhala několikafázově, protože Elliott jezdila do Stuttgartu, kde zkoušela stejný balet. Od kolegy Sergeje Poluektova jsem měl zpětnou vazbu při nastudování. Produkce mi trochu připomíná Grigorovičova Louskáčka, který je z mého pohledu ideální, protože má překvapivé situace a divákovi nabízí kouzlo divadla, což nejvíce oceňuji. Jsem rád, že balet Marná opatrnost je úspěšný a vtipný.

Ráda vzpomínám na baletní projekt Amerikana. Společně s vaším kolegou a dirigentem Davidem Švecem jste se podílel na hudebním nastudování Amerikany III. ve Státní opeře. Komponovaný večer choreografií americké provenience zahrnoval i Bernsteinův balet Fancy Free v choreografii Jeroma Robbinse, který je náročný a plný humoru. V srpnu si celý hudební svět připomene nedožité sté jubileum narození Leonarda Bernsteina. Co jste na baletu obdivoval?

Hudebního nastudování baletu Fancy Free se u nás ujal David Švec, líbilo se mi, bylo bezvadné a plné života. Každá repríza byla nesmírně náročná. Návštěvníci divadla se sice smáli jak blázni, tleskali a představení si radostně užívali, ale na scéně se pořádně zapotili. Dílo je z konce 40. let 20. století a stále působí velmi aktuálně. Swingování muselo být přirozené, musí se odposlouchat, aby bylo vkusné. Fancy Free je dokonale promyšlené, z baletu vyvěrá koncentrovaná intenzivní práce skladatele a choreografa, kteří dosáhli skvělého výsledku. Líbí se mi, že jde o baletní grotesku, trochu vaudevillu.

Která baletní díla považujete za nejtěžší a z jakých důvodů?

Labutí jezero považuji za nejtěžší z hlediska pojetí a zvláštní atmosféry, kterou Petr Iljič Čajkovskij hudebně vytvořil i s rozvíjením témat. Dirigoval jsem čtyři různé choreografie Labutího jezera. Velmi těžké je rovněž další skladatelovo baletní dílo Spící krasavice v klasickém pojetí, řídil jsem pět choreografických verzí. Oba balety totiž snoubí vysokou interpretační náročnost pro sólisty a orchestr a navíc jsou velmi dlouhé. Dirigent musí být na představení fyzicky i mentálně připraven a je nezbytně nutné, aby dobře znal sólisty.

V Praze jsem měl štěstí, že jsem mohl nedávno v rámci komponovaného večer Timeless v Národním divadle dirigovat Svěcení jara Igora Stravinského, ke kterému se dirigent dostane jen zřídka. I když jsme dílo hráli v okleštěné verzi, protože nemáme tolik míst v orchestru, přístup všech umělců zapojených do nastudování baletu byl enormní. Pro mne bylo zajímavé, jak si dílo žádalo čistý pohled na strukturu baletu, jakoby skladatel nutil dirigenta přemýšlet jinak než je obvyklé.

Jaký je váš postoj k baletu v širším měřítku vašeho zájmu?

Stále se snažím mít na zřeteli, co se v baletu děje. Nejen v Praze, ale i v televizi nebo jedu navštívit baletní představení u nás či v zahraničí. V některých baletech mi chybí řemeslné věci, idea je někdy prvoplánová. Soubor Baletu Národního divadla v Praze má téměř stoprocentní návštěvnost, mimochodem jen tituly netáhnou, produkce musí být velmi zdařilé. Labutí jezero jsme třeba hráli pětatřicetkrát za sezonu a všechna představení byla vyprodána. V Národním divadle mohou lidé vidět kulturu na vysoké umělecké úrovni.

Mnozí milovníci hudby si s vaším příjmením rádi vybaví vašeho tatínka Václava Zahradníka, známého hudebního skladatele, dirigenta a šéfdirigenta Orchestru Československé televize. Jak vás ovlivnil?

Když jsem se narodil, bylo otci šestatřicet let. Odešel v devětapadesáti letech, když mi bylo třiadvacet. Život s tak enormním talentem, jakým byl můj otec, vás musí zasáhnout. Ovlivnil mne kladně. Lidé si tatínka pamatují z vysílání, když prožíval svou nejproduktivnější část života a byl úspěšným šéfdirigentem Československé televize. Můj starší bratr skládal muzikály a šansony, v současnosti píše básně a v Braníku má obchod s klavíry. Otce jsem si velmi vážil. Živě vystupoval na koncertech a hudebních festivalech. Moc oceňuji, že byl fantastický aranžér. Úzce spolupracoval se skladatelem Karlem Svobodou (Tři oříšky pro Popelku, Noc na Karlštejně aj.) Jeho aranžérský rukopis jsem v hudbě vždy cítil. Tatínek také složil překrásné skladby Sladké mámení, Bludička Julie aj. a stovky televizních inscenací doprovodil zajímavou hudbou. Úspěšný byl i ve studiové profesi a při nahrávacích aktivitách.

Vy často aranžujete, ale složil jste i komorní skladby…

Na přání mého kamaráda Jana Valty a jeho kolegů z Heroldova komorního orchestru jsem složil pro těleso několik komorních děl. Hlavní základ pro mou hudbu je libozvuk. Nejvíce se mi povedl můj druhý kvartet, suita ve starém stylu. V současnosti ale na komponování nemám čas, ale stále rád aranžuji.

Jakou hudbu rád posloucháte z oblasti jiných žánrů?

Rád poslouchám klasiku. Přiznám se však, že poslech některých soudobých děl mne znervózňuje, protože mám pocit, že skladatelé určité své kompoziční postupy vymysleli schválně ošklivě, takže při jejich poslechu nenacházím úlevu. Z jiných žánrů mám rád Stinga, jazz třeba ve stylizaci Robbieho Williamse a jeho koncert se Sinatrou, velké bigbandové šlágry aj. Doma jsem shromáždil obsáhlou diskotéku kompaktních disků, ze které mám velkou radost.

Úvodní foto: Václav Zahradník   Foto c Martin Divíšek