Zářijová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Ve znamení Libuší a Dvořákovy Prahy

 

Pro zářijová „nej“ vybírám ze šesti operních inscenací a sedmi koncertů s vokálním programem.

 

Na září hned tři divadla nasměrovala k 100. výročí české státnosti premiéry Libuše Bedřicha SmetanyNárodní divadla v Brně, v Praze a ústecké Severočeské divadlo. Státní opera uvedla ve Stavovském divadle Fidelia Ludwiga van Beethovena. První letošní premiérou libereckého Divadla F. X. Šaldy byla Popelka Gioachina Rossiniho. V září jsem také „dohonila“ inscenaci s názvem Don G v Jihočeském divadle, která kombinovala Mozartova Dona Giovanniho, Dona Juana Tenoria Antonia Gazzanigy a směs nejrůznějších juanovských literárních nebo dramatických textů.

 

Co se týká koncertů, září patřilo především 11. ročníku festivalu Dvořákova Praha, jehož klíčová dramaturgická linie Dvořák Collection v návaznosti na loňskou dokompletovala uvedení Dvořákových skladeb pro sólisty, sbor, orchestr. Zazněly tak Svatební košile, Svatá Ludmila, Mše D dur „Lužanská“ ve verzi pro varhany, violoncella a kontrabas, Žalm 149, Americký prapor a Slavnostní zpěv. Do programu koncertu Staatskapelle Dresden bylo zařazeno také pět Biblických písní v interpretaci Bernardy Fink. Festivalu předcházela opět nápaditá ouvertura Po stopách Antonína Dvořáka, letos těch pražských. A večer v rámci cyklu Hvězdy světové opery patřil sopranistce Simoně Šaturové a brazilskému tenoristovi Atallovi Ayanovi.

Zážitek se Svatou Ludmilou

 

Oratorium Svatá Ludmila se stalo jednou z letošních festivalových dominant. Důvodů bylo hned několik. Dílo bývá uváděno zřídka, a když už se objeví, většinou v redukované podobě. Na Dvořákově Praze ovšem zazněla kompletní verze. Vůdčí osobností této dramaturgické mimořádnosti byl dirigent Jakub Hrůša. S koncentrací a empatií k Dvořákově partituře i k námětu o první české světici vystavěl velkolepou strukturu díla – s hlubokou pokorou, bez vnějškového patosu. Provedení pozvedla i synergie všech interpretů, protože Jakub Hrůša tentokrát vyvážil zvuk České filharmonie, Pražského filharmonického sboru a výborně obsazených sólistů, jejichž hlasy se příjemně pojily. Zejména Kateřina Kněžíková svým oblým vroucím sopránem vystihla Ludmilu jako empatickou ženou s pokornou touhou po otevření světla nebes. Jozef Benci si svým basem s robustními hloubkami získal respekt jako poustevník Ivan. A Richard Samek vyjádřil Bořivoje jako knížete v čele lovecké družiny i zamilovaného muže. Příležitosti pro uplatnění svého prosvětleného tenoru využil v partu Rolníka Ondřej Koplík, zatímco slovenskou mezzosopranistku Alenu Kropáčovou po úvodní árii Svatavy postihla v závěru indispozice. Provedení ovšem korunoval výkon Pražského filharmonického sboru svrchovaně připraveného sbormistrem Lukášem Vasilkem.

 

Propadák Fidelio

Stavovské divadlo je úzce spjaté s interpretační tradicí Beethovenova Fidelia, protože bylo půl roku po vídeňské premiéře první, které tuto operu uvedlo v roce 1884 v nastudování Carla Marii von Webera. Ale ani tento dramaturgicky dozajista nosný aspekt se neukázal jako dostatečně pádný důvod pro nastudování tohoto díla souborem Státní opery za situace, kdy Národní divadlo nepředvedlo ani na první ani na druhé premiéře adekvátní obsazení a orchestr Státní opery s hudebním ředitelem Sebastianem Andreasem Weiserem ráznější vedení, které by mnohem důsledněji dbalo na intonační přesnosti a souhru. Nepřesvědčila ani koncepce režisérky Very Nemirovy. „Přeformátovala“ operu s tématy manželské lásky a politické svobody na dominantní téma psychické újmy a rozvratu vztahů v místně blíže neukotvené současnosti. Z Beethovenova poselství zůstaly jen trosky, které nedokázala ničím nahradit. V obsazení, které sestávalo převážně ze zahraničních hostů, i kvůli hudebnímu nastudování a režijnímu vedení nakonec nejvíce zaujala sólistka Národního divadla Yukiko Kinjo se subretně svítivým sopránem pro Marzellinu. To je málo.