Česká filharmonie převzala Cenu Antonína Dvořáka ve Washingtonu

Praha (30. 10. 2018) – V pondělí večer ve Washingtonu převzal generální ředitel České filharmonie David Mareček a šéfdirigent Semjon Byčkov z rukou ministra kultury ČR Antonína Staňka a filantropa Karla Komárka Cenu Antonína Dvořáka za mnohaletý přínos české kultuře. Stalo se tak na půdě významné kulturní instituce Kennedy Center, kde první český orchestr provedl koncert k oslavě 100. výročí založení Československa.

 

O ocenění jednohlasně rozhodla Rada akademiků složená z předních osobností českého uměleckého života. Tradiční křišťálové violoncello z dílny české sklárny Moser bylo tak předáno orchestru, který je již od svého historicky prvního koncertu spjat se jménem Antonína Dvořáka a v průběhu let se stal nejen českým, ale i světovým orchestrem. „Získání této ceny je pro nás velká čest a velmi si toho vážíme, protože před námi ji získali takové hudební osobnosti jako Yo-Yo Ma, Ivan Moravec, nebo Jiří Bělohlávek. Jsme také rádi, že nám byla předána tady ve Washingtonu, protože ji považujeme za mezinárodně důležité ocenění,“ řekl David Mareček, generální ředitel České filharmonie.

Na fotografii zleva generální ředitel České filharmonie David Mareček, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie Semjon Byčkov, filantrop Karel Komárek a ministr kultury ČR Antonín Staněk Foto c archiv Česká filharmonie

„Je mi ctí předat Cenu Antonína Dvořáka na tomto místě právě České filharmonii,“ uvedl filantrop Karel Komárek, který dlouhodobě podporuje českou klasickou hudbu a jmenovitě odkaz Antonína Dvořáka. „USA je místo, kde Dvořák složil svoje nejlepší díla. A jejich genialita je založena na skladatelově odvážném a inspirativním přístupu k tvorbě. Dvořák se nebál kombinovat tradiční slovanské melodie s jazzem, či afroamerickými motivy. Tento přístup je vlastní nadaným, ale hlavně vnitřně silným osobnostem a na jejich odkaz dnes v Kennedy centru právě vzpomínáme,“ uvedl Komárek. Ten spolu s manželkou Štěpánkou v současné době předsedá mezinárodnímu kulturnímu výboru Kennedyho centra, na jehož pódiu dnes Česká filharmonie vystoupila.

 

Prestižní ocenění každoročně uděluje Akademie klasické hudby osobnostem a od letošního roku nově i uměleckým kolektivům, které se svým celoživotním dílem nebo mimořádným uměleckým počinem výrazně přispěli k propagaci a popularizaci české klasické hudby v zahraničí. V předchozích ročnících byli oceněni Richard Novák, Ivan Klánský, Yo-Yo Ma, Jiří Bělohlávek, Josef Suk, Ivan Moravec, Jiří Kout, Ludmila Dvořáková nebo Jiří Kylián.

Pokračování textu Česká filharmonie převzala Cenu Antonína Dvořáka ve Washingtonu

Upoutávka na listopadové číslo

Z listopadového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor s novým vítězem slavné Van Cliburnovy soutěže, Jihokorejcem Yekwonem Sunwoo, který s jedním z nejuznávanějších asijských těles KBS Symphony Orchestra zahájí trochu netradičně letošní Klavírní festival Rudolfa Firkušného – a to provedením Klavírního koncertu č. 3 Sergeje Rachmaninova.
  • Rozhovor s Ivo Kahánkem nejen o nové edici Dvořákova Klavírního koncertu, ale rovněž o dalších četných aktivitách tohoto našeho předního klavíristy
  • Z rubriky Události ohlédnutí za mimořádným koncertem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, na kterém Pražští symfonikové doprovodili historický němý film z roku 1930 Svatý Václav, k němuž hudbu zkomponovali Oskar Nedbal a Jaroslav Křička. Novodobé provedení tohoto nesporně zajímavého projektu podnítilo objevení jejich partitury, kterou s orchestrem nastudoval Jan Kučera.
  • Z rubriky Festivaly, koncerty recenze na festivaly Dvořákova Praha 2018 a Svatováclavský hudební festival a z jednotlivých koncertů např. na zahajovací koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu, s nímž za spolupráce izraelské sopranistky Chen Reiss nastudoval někdejší žák Leonarda Bernsteina, John Axelrod, jeho Chichesterské žalmy a Mahlerovu Symfonii č. 4 G dur, na vystoupení Simony Šaturové a brazilského tenoristy Atally Ayana, kteří s Rozhlasovými symfoniky, řízenými americko-irským dirigentem Robertem Tuohym  zazpívali ukázky z děl Verdiho, Berlioze, Gounoda, Masseneta, von Flotowa a Donizettiho, či na  vystoupení sólistů, jejichž kariéra je teprve na počátku a kteří se za doprovodu Orchestru Národního divadla, v jehož čele stanul kanadský dirigent Thomas Le Duc-Moreau, představili ve Dvořákově síni na závěrečném koncertě 27. ročníku Mezinárodního festivalu Mladá Praha.
  • V rubrice Horizont přinášíme v tomto  čísle  ohlédnutí za Mezinárodním televizním festivalem Zlatá Praha, který se letos konal po pětapadesáté a v němž cenu Grand Prix získal německý dokument o americkém dirigentovi a skladateli Leonardu Bernsteinovi, nazvaný Leonard Bernstein – rozpolcený génius.
  • Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte souhrnnou recenzi na Smetanovu Libuši, pro jejíž uvedení se tentokrát rozhodly hned tři naše soubory, které tím tak uctily sté výročí české státnosti: Národní divadla v Praze, Brně a Severočeské divadlo v Ústí nad Labem. Postavu Libuše v jednotlivých nastudováních zpívaly na premiérách Dana Burešová, jejímž partnerem byl v roli Přemysla Adam Plachetka, Lucie Hájková s Přemyslem Jiřího Hájka a Eva Urbanová, které jako Přemysl stanul po boku Richard Haan.
  • Ze zahraničí jsme v říjnové upoutávce vybrali hodnocení Slavnostních her v Salcburku, z nichž přinášíme recenze nejen na scénické uvedení oper Korunovace Poppey Claudia Monteverdiho a Bakchantky Hanse Wernera Henzeho, ale i na koncertní uvedení Procesu Gottfrieda von Einem, kterého se v jediném představení ujal někdejší skladatelův žák HK Gruber, a Lovců perel George Bizeta, v nichž roli Zurgy nastudoval Plácido Domingo. Vedle oper však přinášíme hodnocení rovněž  tří koncertů orchestrálních.   Jednoho vystoupení Vídeňských filharmoniků pod taktovkou neuvěřitelného, již jednadevadesátiletého  Herberta Blomstedta, s nímž orchestr provedl čtvrté symfonie Jeana Sibelia a Antona Brucknera, a dvou večerů s Londýnskými  symfoniky, tentokrát řízenými  jejich novým šéfdirigentem, Simonem Rattlem. Na program prvního koncertu zařadili díla Leonarda Bernsteina, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka,  druhý večer uvedl Mahlerovu „Devátou“.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • zavedené seriály: Nejvýznamnější zahraniční festivaly, kde se můžete v tomto čísle seznámit s historií nejproslulejšího operního  festivalu, který je věnován výhradně dílu Richarda Wagnera – tedy s Bayreuthskými slavnostmi,   Portréty velkých klavíristů 20. a 21. století – s portrétem skvělého, byť dnes opomíjeného klavíristy, narozeného v Charkově, Alexandra Silotiho, který byl žákem Ference Liszta a naopak učitelem Sergeje Rachmaninova,  Z historie a současnosti muzikálu – tentokrát s názvem Současnost inspirovaná minulostí, kde se dočtete např. o jubileích Yvetty Blanarovičové a Olivie Newton-John,  o legendárních Kočkách, které se roztančily po ostravských střechách či o Pretty Woman v muzikálové verzi,  Muzikantské fugy – se zajímavostmi z životních peripetií  a „útěků“ předchůdce vídeňského klasicismu Floriana Leopolda Gassmanna,  Celuloidová hudba  o  Českých  lvech za hudbu, opět putujících do ciziny – tentokrát do Polska za hudbu Antoniho Komasy- Łazarkiewicze k filmu Hořící keř a  do Německa za hudbu Johannesa Repky k německo-českému snímku Schmitke.

nové seriály: Žánrové obrázky z dějepisu českého jazzu s podtitulem Hudba ztracená, zapomínaná, připomínaná, jejichž jedenáctý díl autor pojmenoval Starý dobrý cirkus a pojednává v něm mj. o free jazzu u nás, a Sto let s Leonardem Bernsteinem  s částí nazvanou Můra v plameni, v níž je hlavním tématem muzikál  1600 Pennsylvania Avenue.

  • V rubrice Knihy a notoviny si v tomto čísle můžete přečíst hodnocení dosud poslední knihy Vladimíra Kouřila Kámen a mouka. Povídky ztichlého rock´n´rollu z pera Jana Blümla.
  • V rubrice Svět hudebních nástrojů se nejprve můžete seznámit s informacemi k výročí založení Kruhu umělců houslařů, jehož autorem je  předseda KUH  mistr houslař Karel Vávra,   a poté se  v cyklu Z našich houslařských ateliérů – Od dílny k dílně. Návrat k cyklu pohledů do světa houslařského řemesla – setkáme  s houslařem  Jiřím Hodinou.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů se v listopadovém čísle Hudebních rozhledů díky Zbyňku Brabcovi dočtete o  dalších novinkách v oblasti operních nahrávek –tentokrát na CD, a můžete si přečíst i recenze na některá nově vydaná CD.

Proběhne 3. ročník Konference pro varhany

Konference pro varhany nabídne přednášky a diskuse varhaníků a specialistů na stavbu a historii varhan. Po každé přednášce následují diskuse přednášejících se studenty.

Třetí ročník Konference pro varhany se uskuteční ve středu 31. října 2018 od 10:00 do 16:00 v Galerii Lichtenštejnského paláce HAMU v Praze, Malostranské náměstí 13, Praha 1. Pořádá Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění v Praze ve spolupráci se spolkem PROVARHANY, jehož cílem je ochrana a propagace historických a cenných varhan.

Dopolední blok zahájí Pavel Černý, koncertní varhaník a pedagog HAMU a JAMU, s přednáškou Předpoklady úspěšného varhanního projektu. Tato přednáška se snaží podat základní návody na základě vypozorovaných jevů u různých dokončených či aktuálních projektů stavby, opravy nebo restaurování varhan.

Doktorand z Univerzity Hradec Králové Jan Lorenc si připravil přednášku s názvem Kontexty varhanního vzdělávání ve vybraných evropských zemích. Příspěvek si klade za cíl analyzovat vzdělávací přístupy ve hře na varhany ve Francii, Německu a ČR. Dobré příklady ze zahraničí se mohou stát vítanou inspirací pro domácí prostředí.

Profesor Jan Hora, bývalý pedagog Pražské konzervatoře a HAMU, se zaměří na Pražskou varhanickou školu jako významné středisko vzdělávání budoucích skladatelů, sbormistrů a varhaníků v 19. století.

Odpolední blok uvede Waclaw Golonka, pedagog Hudební akademie v Krakově, který přiblíží zvukovou koncepci varhan a další souvislosti tvorby významného avšak méně uváděného německého autora S. Karg-Elerta. Po této přednášce následuje panelová diskuse na téma Způsoby restaurování historických varhan s důrazem na volbu ladění. Zúčastní se Petr Koukal z Národního památkového ústavu, Adam Viktora z Konzervatoře v Plzni, Jaroslav Tůma z HAMU a další hosté.

Vstup na konferenci je volný na základě rezervace, nejpozději však do 28. 10. na mail: info@provarhany.cz

Václav Zahradník: Dirigent se musí dokázat oprostit od klišé a vtisknout provedení nový náboj

Markéta Jůzová

Dirigent a korepetitor Václav Zahradník se řadí k významným osobnostem mladší generace umělců Baletu Národního divadla v Praze. Do ND nastoupil v roce 1998 a posléze působil i ve Státní opeře Praha. Letos oslavil svou jubilejní dvacátou divadelní sezonu. Jak říká: „Podle statistik a divadelních ročenek patřím k dirigentům, kteří za posledních pět let dirigovali nejvíce představení v Národním divadle, z čehož mám velkou radost.“

Když se ohlédnete ke svým počátkům. Přál jste si vydat se po studiích na dirigentskou baletní dráhu?

K baletu jsem se dostal na doporučení mé pedagožky klavíru Věry Vlkové po absolutoriu Konzervatoře v Teplicích. Ve vedení souboru Baletu Národního divadla v Praze byl tehdy Vlastimil Harapes, který mne přijal na rok. Po dvou měsících jsem si sice myslel, že v divadle dlouho profesně nevydržím, ale postupně jsem začal mít štěstí na kolegy. V začátcích mi velmi pomohl Sergej Poluektov, dirigent BND, klavírista a skladatel. Mimochodem Sergeje řadím k vynikajícím osobnostem českého baletu.

Zažil jste ze začátku vaší umělecké dráhy i nezapomenutelné chvíle s nějakou zahraniční osobností, která by ve vás probudila lásku k baletu?

Určitě. Měl jsem štěstí, že jsem z pozice korepetitora mohl spolupracovat na Louskáčkovi s choreografem a režisérem Jurijem Grigorovičem a jeho manželkou Natalií Bessmertnovou v Národním divadle. Grigorovič působil téměř třicet let ve Velkém divadle v Moskvě a vytvořil mnoho choreografií, které se staly archetypem pro řadu jiných baletů. Jeho manželka tančila hlavní role v jeho tvorbě. Rovněž rád vzpomínám na to, když jsem s ním spolupracoval v rámci hudební přípravy na baletu Alexandra Konstantinoviče Glazunova Raymonda, který choreografoval a režíroval, přičemž vycházel z Marii Petipy. Celé tvůrčí období bylo pro mne překrásné, okouzlující a velmi detailní. Hodně jsem se tehdy o baletu naučil.

Pokračování textu Václav Zahradník: Dirigent se musí dokázat oprostit od klišé a vtisknout provedení nový náboj

Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

Jakub Horváth

 

Jana Jonášová jako Královna noci (Kouzelná flétna), Národní divadlo 1975 Foto archiv

Milovníci pěveckého umění nepochybně zaznamenali, že 28. dubna oslavila významné životní jubileum přední koloraturní pěvkyně Jana Jonášová. Při této příležitosti jsem s ní rozmlouval o jejích životních i profesních milnících.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se začala věnovat zpěvu?

Moji rodiče byli zpěvu velmi nakloněni a sami jej, byť v amatérských podmínkách, také provozovali. Od dětství mě tedy nenásilně vedli tímto směrem. Vyrůstala jsem v Teplé u Mariánských Lázní, kde jsem s tamějším smyčcovým kvartetem prvně zpívala úpravy lidových písní. A chytlo mě to.  Během povinné školní docházky jsem začala chodit do houslí, což mě sice moc nebavilo, ale bylo to přání rodičů, jež k tomu pobídl náš učitel hudební výchovy, když zjistil, že docela dobře slyším. Díky kamarádce Jitce Chaloupkové, která poté vystudovala na konzervatoři hru na varhany a měla zálibu v opeře, jsem začala poslouchat rozhlasové hudební pořady Anny Hostomské věnované tomuto tématu, kde účinkovala přední pěvecká elita té doby: Maria Tauberová, Eduard Haken a další, což mně velmi imponovalo. Otec však byl zásadně proti tomu, aby ze mě byla komediantka. Když po několika letech zjistil, že se i touto profesí mohu docela dobře živit, svůj původní názor pochopitelně změnil.

Pokračování textu Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

Zářijová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Ve znamení Libuší a Dvořákovy Prahy

 

Pro zářijová „nej“ vybírám ze šesti operních inscenací a sedmi koncertů s vokálním programem.

 

Na září hned tři divadla nasměrovala k 100. výročí české státnosti premiéry Libuše Bedřicha SmetanyNárodní divadla v Brně, v Praze a ústecké Severočeské divadlo. Státní opera uvedla ve Stavovském divadle Fidelia Ludwiga van Beethovena. První letošní premiérou libereckého Divadla F. X. Šaldy byla Popelka Gioachina Rossiniho. V září jsem také „dohonila“ inscenaci s názvem Don G v Jihočeském divadle, která kombinovala Mozartova Dona Giovanniho, Dona Juana Tenoria Antonia Gazzanigy a směs nejrůznějších juanovských literárních nebo dramatických textů.

 

Co se týká koncertů, září patřilo především 11. ročníku festivalu Dvořákova Praha, jehož klíčová dramaturgická linie Dvořák Collection v návaznosti na loňskou dokompletovala uvedení Dvořákových skladeb pro sólisty, sbor, orchestr. Zazněly tak Svatební košile, Svatá Ludmila, Mše D dur „Lužanská“ ve verzi pro varhany, violoncella a kontrabas, Žalm 149, Americký prapor a Slavnostní zpěv. Do programu koncertu Staatskapelle Dresden bylo zařazeno také pět Biblických písní v interpretaci Bernardy Fink. Festivalu předcházela opět nápaditá ouvertura Po stopách Antonína Dvořáka, letos těch pražských. A večer v rámci cyklu Hvězdy světové opery patřil sopranistce Simoně Šaturové a brazilskému tenoristovi Atallovi Ayanovi.

Pokračování textu Zářijová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové