Proběhne 3. ročník Konference pro varhany

Konference pro varhany nabídne přednášky a diskuse varhaníků a specialistů na stavbu a historii varhan. Po každé přednášce následují diskuse přednášejících se studenty.

Třetí ročník Konference pro varhany se uskuteční ve středu 31. října 2018 od 10:00 do 16:00 v Galerii Lichtenštejnského paláce HAMU v Praze, Malostranské náměstí 13, Praha 1. Pořádá Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění v Praze ve spolupráci se spolkem PROVARHANY, jehož cílem je ochrana a propagace historických a cenných varhan.

Dopolední blok zahájí Pavel Černý, koncertní varhaník a pedagog HAMU a JAMU, s přednáškou Předpoklady úspěšného varhanního projektu. Tato přednáška se snaží podat základní návody na základě vypozorovaných jevů u různých dokončených či aktuálních projektů stavby, opravy nebo restaurování varhan.

Doktorand z Univerzity Hradec Králové Jan Lorenc si připravil přednášku s názvem Kontexty varhanního vzdělávání ve vybraných evropských zemích. Příspěvek si klade za cíl analyzovat vzdělávací přístupy ve hře na varhany ve Francii, Německu a ČR. Dobré příklady ze zahraničí se mohou stát vítanou inspirací pro domácí prostředí.

Profesor Jan Hora, bývalý pedagog Pražské konzervatoře a HAMU, se zaměří na Pražskou varhanickou školu jako významné středisko vzdělávání budoucích skladatelů, sbormistrů a varhaníků v 19. století.

Odpolední blok uvede Waclaw Golonka, pedagog Hudební akademie v Krakově, který přiblíží zvukovou koncepci varhan a další souvislosti tvorby významného avšak méně uváděného německého autora S. Karg-Elerta. Po této přednášce následuje panelová diskuse na téma Způsoby restaurování historických varhan s důrazem na volbu ladění. Zúčastní se Petr Koukal z Národního památkového ústavu, Adam Viktora z Konzervatoře v Plzni, Jaroslav Tůma z HAMU a další hosté.

Vstup na konferenci je volný na základě rezervace, nejpozději však do 28. 10. na mail: info@provarhany.cz

Václav Zahradník: Dirigent se musí dokázat oprostit od klišé a vtisknout provedení nový náboj

Markéta Jůzová

Dirigent a korepetitor Václav Zahradník se řadí k významným osobnostem mladší generace umělců Baletu Národního divadla v Praze. Do ND nastoupil v roce 1998 a posléze působil i ve Státní opeře Praha. Letos oslavil svou jubilejní dvacátou divadelní sezonu. Jak říká: „Podle statistik a divadelních ročenek patřím k dirigentům, kteří za posledních pět let dirigovali nejvíce představení v Národním divadle, z čehož mám velkou radost.“

Když se ohlédnete ke svým počátkům. Přál jste si vydat se po studiích na dirigentskou baletní dráhu?

K baletu jsem se dostal na doporučení mé pedagožky klavíru Věry Vlkové po absolutoriu Konzervatoře v Teplicích. Ve vedení souboru Baletu Národního divadla v Praze byl tehdy Vlastimil Harapes, který mne přijal na rok. Po dvou měsících jsem si sice myslel, že v divadle dlouho profesně nevydržím, ale postupně jsem začal mít štěstí na kolegy. V začátcích mi velmi pomohl Sergej Poluektov, dirigent BND, klavírista a skladatel. Mimochodem Sergeje řadím k vynikajícím osobnostem českého baletu.

Zažil jste ze začátku vaší umělecké dráhy i nezapomenutelné chvíle s nějakou zahraniční osobností, která by ve vás probudila lásku k baletu?

Určitě. Měl jsem štěstí, že jsem z pozice korepetitora mohl spolupracovat na Louskáčkovi s choreografem a režisérem Jurijem Grigorovičem a jeho manželkou Natalií Bessmertnovou v Národním divadle. Grigorovič působil téměř třicet let ve Velkém divadle v Moskvě a vytvořil mnoho choreografií, které se staly archetypem pro řadu jiných baletů. Jeho manželka tančila hlavní role v jeho tvorbě. Rovněž rád vzpomínám na to, když jsem s ním spolupracoval v rámci hudební přípravy na baletu Alexandra Konstantinoviče Glazunova Raymonda, který choreografoval a režíroval, přičemž vycházel z Marii Petipy. Celé tvůrčí období bylo pro mne překrásné, okouzlující a velmi detailní. Hodně jsem se tehdy o baletu naučil.

Pokračování textu Václav Zahradník: Dirigent se musí dokázat oprostit od klišé a vtisknout provedení nový náboj

Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

Jakub Horváth

 

Jana Jonášová jako Královna noci (Kouzelná flétna), Národní divadlo 1975 Foto archiv

Milovníci pěveckého umění nepochybně zaznamenali, že 28. dubna oslavila významné životní jubileum přední koloraturní pěvkyně Jana Jonášová. Při této příležitosti jsem s ní rozmlouval o jejích životních i profesních milnících.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se začala věnovat zpěvu?

Moji rodiče byli zpěvu velmi nakloněni a sami jej, byť v amatérských podmínkách, také provozovali. Od dětství mě tedy nenásilně vedli tímto směrem. Vyrůstala jsem v Teplé u Mariánských Lázní, kde jsem s tamějším smyčcovým kvartetem prvně zpívala úpravy lidových písní. A chytlo mě to.  Během povinné školní docházky jsem začala chodit do houslí, což mě sice moc nebavilo, ale bylo to přání rodičů, jež k tomu pobídl náš učitel hudební výchovy, když zjistil, že docela dobře slyším. Díky kamarádce Jitce Chaloupkové, která poté vystudovala na konzervatoři hru na varhany a měla zálibu v opeře, jsem začala poslouchat rozhlasové hudební pořady Anny Hostomské věnované tomuto tématu, kde účinkovala přední pěvecká elita té doby: Maria Tauberová, Eduard Haken a další, což mně velmi imponovalo. Otec však byl zásadně proti tomu, aby ze mě byla komediantka. Když po několika letech zjistil, že se i touto profesí mohu docela dobře živit, svůj původní názor pochopitelně změnil.

Pokračování textu Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

Gratulační koncert k 70. narozeninám Jiřího Hlaváče

Zveme Vás na Gratulační koncert k 70. narozeninám Jiřího Hlaváče, který se uskuteční 20. 10. 2018 od 19:30 v Sále Martinů hudební fakulty AMU v Praze, Malostranské náměstí 13, Praha 1.

Jiří Hlaváč – klarinet

Dvořákův komorní orchestr

Jaroslav Vodňanský – dirigent

 

Plakát akce naleznete zde: Plakat_Hlavac_2018

Zářijová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Ve znamení Libuší a Dvořákovy Prahy

 

Pro zářijová „nej“ vybírám ze šesti operních inscenací a sedmi koncertů s vokálním programem.

 

Na září hned tři divadla nasměrovala k 100. výročí české státnosti premiéry Libuše Bedřicha SmetanyNárodní divadla v Brně, v Praze a ústecké Severočeské divadlo. Státní opera uvedla ve Stavovském divadle Fidelia Ludwiga van Beethovena. První letošní premiérou libereckého Divadla F. X. Šaldy byla Popelka Gioachina Rossiniho. V září jsem také „dohonila“ inscenaci s názvem Don G v Jihočeském divadle, která kombinovala Mozartova Dona Giovanniho, Dona Juana Tenoria Antonia Gazzanigy a směs nejrůznějších juanovských literárních nebo dramatických textů.

 

Co se týká koncertů, září patřilo především 11. ročníku festivalu Dvořákova Praha, jehož klíčová dramaturgická linie Dvořák Collection v návaznosti na loňskou dokompletovala uvedení Dvořákových skladeb pro sólisty, sbor, orchestr. Zazněly tak Svatební košile, Svatá Ludmila, Mše D dur „Lužanská“ ve verzi pro varhany, violoncella a kontrabas, Žalm 149, Americký prapor a Slavnostní zpěv. Do programu koncertu Staatskapelle Dresden bylo zařazeno také pět Biblických písní v interpretaci Bernardy Fink. Festivalu předcházela opět nápaditá ouvertura Po stopách Antonína Dvořáka, letos těch pražských. A večer v rámci cyklu Hvězdy světové opery patřil sopranistce Simoně Šaturové a brazilskému tenoristovi Atallovi Ayanovi.

Pokračování textu Zářijová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové