Písecká legenda Ševčík – hvězda festivalu Pontes

 

Písek, Divadlo Fráni Šrámka

Rafael Brom

Oldřich Vlček a starostka města Písek, Mgr. Eva Vanžurová Foto c Rafael Brom

Dvoudenní hudební festival v Písku s titulem Pontes – festival klasické hudby, proběhl letos poprvé v době od 22. do 24. 6. s jedním vloženým volným dnem. Název Pontes, který vyjadřuje propojenost věcí a lidí, má za sebou dlouhou historii, žel s několika přestávkami, a v Písku se mu dostalo nové krve. Ústředním tématem hudebního dění festivalu se stal odkaz legendárního světově proslulého učitele houslí profesora Otakara Ševčíka, jehož život a dílo notně povzbuzuje naši národní hrdost. To samozřejmě dobře vědí zejména houslisté, nicméně jakoby ve smyslu rčení „všecka sláva polní tráva“ bledne povědomí o jeho velikosti a důstojenství a v dnešním hektickém životním běhu snad ani doma v Písku o jeho geniální etudy leckdo ani smyčcem nezavadí. Ideový guru festivalu, houslový virtuos a dirigent Oldřich Vlček, o této neblahé lidské vlastnosti ví své a protože mimo jiné na Ševčíkových sešitech umělecky vyrůstal, rozhodl se věnovat své zkušenosti a síly oživení Mistrova génia. Pro nově založený festival jednak spojil umělecké síly Píseckého komorního orchestru a ansámblu Virtuosi di Praga a představil tak nové těleso pod názvem Ševčík Chamber Orchestra a poté naplnil program uměleckými silami domácími i hostujícími. Ústřední reprezentativní koncert festivalu se konal v pátek 22. 6. od 19.30 hodin v Divadle Fráni Šrámka. Slavnostní zahájení, které moderoval sám Oldřich Vlček, uvedl projev starostky města Písku Mgr. Evy Vanžurové, dále byla na programu studie o Otakaru Ševčíkovi, kterou připravil a uvedl Mgr. Jan Kotalík, vedoucí Oddělení společenských věd Prácheňského muzea. Přednáška byla sice delší než zde položený úvod, byla ale zajímavá hojnými detaily, které byly nepochybně pro mnohé, a přiznávám i pro , opravdu nové. Vedle toho uvedl magistr Kotalík nejen důležité, ale také zajímavé peripetie společenského a politického života Mistrovy doby. Hudební program večera byl Vlčkovým dramaturgickým trumfem. V přehlídce šesti houslových sólistů vystoupili Miroslav Ambroš v čele, dále Martina Bačová, Táňa Vejvodová, Olga Šroubková, Pavla Tesařová a Oldřich Vlček a přednesli pestrou hudební nadílku. Uvedl ji Koncert d moll pro housle a orchestr Felixe MendelssohnaBartholdyho, přičemž první větu díla hrál Ambrož, druhou a třetí Bačová, samozřejmě v atraktivní proměně. Ambrož výrazně akcentoval, kontroval snivou lyrikou a zdatnou technikou, Bačová s vizáží víly našla jistotu ve flažoletech nebeských výšek a čarodějně brilantních technických pasážích. Orchestr obě spojená tělesa pravidelně vede sám Vlček byl profesionálně jistý. Následující program byl zpestřen teatrálním skečem Vlček kontra Vejvodová, jež předala své housle dirigentovi a zazpívala scény Hajej můj andílku a Letěla bělounká holubička“ z opery Hubička Bedřicha Smetany. Přirozeně, s citem, pěstěným hlasem ačkoli školení v oboru nepřiznala. Oldřich Vlček pak rozuzlil událost historkou o mladičké houslistce, která profesoru Ševčíkovi raději uloženou etudu zazpívala, místo aby ji zahrála byla to slečna Kittlová, pozdější Ema Destinnová. Vejvodová poté samozřejmě na housle hrála – přednesla civilně, bez přehnaných emocí, Meditaci z opery Thaïs Julesa Masseneta. Následující čas na pódiu patřil Pavle Tesařové, která si získala publikum výrazově skvěle vycizelovaným přednesem Koncertu a moll Josefa Slavíka. Poté čistě a omamně přednesla Šroubková Sonátu e moll pro sólové housle Eugena Ysaÿe. Duo Ambroš housle a Vlček viola seznámilo publikum s klenotem komorní hry Passacagliou Johanna Halvorsena podle předlohy Georga Friedricha Händela. Jedním slovem mistrovsky. Následovalo legendární Moto perpetuo Niccola Paganiniho unisono všemi účinkujícími a závěrečná skladba programu, neodolatelně provedený Kánon Johanna Pachelbela. A jako další programově atraktivní proměna zazněl přídavek zjazzovaná první věta z Dvojkoncertu Antonia Vivaldiho. Festival Pontes Písek pokračoval třemi akcemi v neděli 24. června. V půl jedenácté proběhl pietní akt u hrobu Otakara Ševčíka v Pietním parku s proslovem Oldřicha Vlčka a s položením věnce z rukou starostky města Mgr. Evy Vanžurové. V 11 hodin bylo tamtéž zahájeno dopolední Matiné v Koncertní síni Trojice. Účinkovaly hudební děti Jana Meisla, osmiletá houslistka Christine a jedenáctiletá violoncellistka Petra, které zaujaly přirozeností a zběhlostí v ovládání nástroje, přičemž starší z nich byla interpretačně zkušená a jistá a na svůj věk vyzrálá. Dále hrála violistka Nicol Hernández Zamora z Kostariky – zvláště úvodní část z Hebrejské suity Ernesta Blocha přednesla pěkným klidným tónem se střízlivou, pohybově vkusnou mimikou a suitu účinkujících uzavíral varhaník Jiří Emmer. Zazněly úryvky ze skladeb Antonia Vivaldiho, Josepha Haydna, Maxe Regera a Ernesta Blocha. Petra se zaskvěla v provedení famózní skladbičky Labuť Karnevalu zvířat Camilla Saint-Saënse a udivila v technicky bravurním provedení dílka Let čmeláka Nikolaje Rimského–Korsakova. Jiří Emmer přednesl, mimo jiné, své skvělé variace na legendární skladbičku Otakara Ševčíka Holka modrooká a uzavřel koncert krátkým pochodem Trumpet Voluntary Jeremiaha Clarka, známého též pod názvem Pochod kralevice dánského. Festival Pontes Písek 2018 uzavřel odpolední „promenádní“ koncert u Pavilonu v Palackého sadech. Vystoupil pěvecký sbor Zvonky ZUŠ Otakara Ševčíka pod vedením Milady Klátilové a festival korunoval koncert Cimbálové muziky Milana Broučka, který doslova přilákal kolemjdoucí k zastavení a mnohé i ke spoluúčasti na produkci, zvláště, když zazněly neodolatelně populární moravské lidové písně. Tento dramaturgicky šťastný tah uvedl hudební festival Pontes do povědomí nejširší veřejnosti, která tak rozhojnila posluchačskou obec ctitelů klasiky.

Suita sólistek (zleva Martina Bačová, Olga Šroubková, Táňa Vejvodová a Pavla Tesařová) a Miroslav Ambroš Foto c Rafael Brom

K záznamu o festivalovém dění připojuji ještě dvě otázky položené starostce města Písku paní Mgr. Evě Vanžurové.

Jaké místo zaujímá festival klasické hudby v programu hudebních akcí  města?

Klasická hudba nemá široký okruh posluchačů jako jiné hudební žánry. Přesto na koncertech vážné hudby v Písku zjišťuji zvyšující se počet návštěvníků, a to i ze strany mladých. To je pro mě velmi důležité zjištění. Jsem přesvědčena, že na tom má lví podíl Písecký komorní orchestr pod vedením právě pana Vlčka. V Písku byl vždy věnován prostor i pro milovníky tohoto žánru a věřím, že tomu tak zůstane i nadále.

Jméno Otakara Ševčíka je silným a nosným mottem festivalu, jaká je historie piety kulturní obce či města k jeho odkazu?

I když je Otakar Ševčík horažďovickým rodákem, dlouhá léta v Písku působil a proslavil se zde výukou vlastní houslové techniky na houslové škole. Tato houslová škola přilákala svého času do Písku řadu zahraničních studentů. Z toho důvodu se našemu městu říkávalo mekka houslistů. Spoustu informací o píseckém pedagogovi se návštěvník dozví v Písku v Prácheňském muzeu. Jméno Otakara Ševčíka nese od roku 2001 i místní Základní umělecká škola, jejímž zřizovatelem je Jihočeský kraj. Město Písek každoročně finančně podporuje konání mezinárodních letních kurzů pro mladé houslisty. Od roku 2015 mají tyto kurzy v názvu jméno tohoto významného houslového pedagoga. Letos se konal tedy již 31. ročník Mezinárodního letního kurzu prof. Otakara Ševčíka pro mladé houslisty. Kurzů se mohou účastnit děti od předškolního věku (s doprovodem rodičů), učitelé i studenti konzervatoře. Všeobecně známý český houslista Pavel Šporcl zmapoval v televizním dokumentárním filmu s názvem České houslové legendy historii hry na housle v českých zemích. Šestidílný cyklus, na jehož vzniku se sponzorsky podílelo i město Písek, se vysílal v televizi letos na jaře a jeden celý díl byl věnován právě Otakaru Ševčíkovi (viz: www.ceskatelevize.cz/porady/…ceske-houslove-legendy-otakar-sevcik).

Když na jaře tohoto roku představil Oldřich Vlček vedení města nápad pořádat v Písku festival klasické hudby na počest Otakara Ševčíka s názvem PONTES, byly ze strany města včetně městské kulturní organizace  Centrum kultury města Písek učiněny všechny kroky k tomu, aby se v poměrně krátké době avizovaný festival uskutečnil. Koncerty na počest geniálního učitele ve hře na housle se konaly 22. a 24. června. Dojemný byl rovněž nedělní pietní akt u Ševčíkova hrobu. Věřím, že i do budoucna se městu Písek podaří významnou osobnost Otakara Ševčíka při podobných akcích podporovat.

Upoutávka na srpnové číslo

Ze srpnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor s houslistou Miroslavem Vilímcem – ohlédnutí za jeho dosavadní kariérou, přítomnost i vize do budoucnosti
  • Rozhovor se slovenskou sopranistkou Slávkou Zámečníkovou, v současnosti studentkou Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně a zároveň členkou Operního studia Berlínské státní opery pod vedením Daniela Barenboima, která se nedávno dvakrát představila v Praze: na festivalu Pražské jaro v Mahlerově Čtvrté symfonii a v červnu v Massenetově Wertherovi v roli Sophie.
  • Rozhovor s Dagmar Peckovou o Hudebním festivalu Zlatá Pecka, jehož leitmotivem bude letos opereta Jacquese Offenbacha Krásná Helena.
  • Rozhovor se sopranistkou Martinou Jankovou, která v září již podruhé vystoupí na Festivalu Jarmily Novotné v Litni.
  • Z rubriky Události ohlédnutí za Mezinárodním hudebním festivalem Leoše Janáčka (s jeho od letošního roku  rozšířenou působností do místa, kde se skladatel narodil – tedy na Hukvaldy), který se nesl podobně jako Pražské jaro nejen ve znamení 100. výročí vzniku republiky, ale také vzpomněl 90. výročí Janáčkova úmrtí.
  • Z rubriky Festivaly, koncerty recenze na další letní festivaly – Smetanovu Litomyšl, která v tomto roce pořádala svůj jubilejní, již 60. ročník, MFKH Kutná Hora 2018 jako pokaždé s velice neotřelým programem, mimo jiné realizovaným i klavíristou Lukášem Vondráčkem, festival duchovní hudby Forfest Czech Republic, v němž byl jeden z koncertů věnován výhradně dílům skladatelek, či na Brněnský varhanní festival, kde opět vystoupila i nestárnoucí Alena Veselá, – a dále na jednotlivá vystoupení, mezi nimiž nechyběl např. večer souboru Harmonia Praga v čele s uměleckým vedoucím  Miroslavem Vilímcem, Petra Nekorance a dalších pěveckých talentů nebo Ivo Kahánek Kateřinou Paškovou. Rovněž se ale můžete v této rubrice dočíst vše o letošním ročníku Mezinárodní interpretační soutěže Beethovenův Hradec, který se tentokrát nesl ve znamení violoncell.
  • V rubrice Horizont v tomto čísle  přinášíme ohlédnutí za festivalem Prague Proms, a sice za jeho dvěma koncerty, jež symbolizovala jména Monica Mancini a Chick Corea.
  • Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě nenechte ujít recenze na souborem Státní opery nastudovanou Verdiho slavnou operu Nabucco, v níž svěřilo pražské Národní divadlo režii, scénografii a světelný design Josému Curovi, zapomenutou operu Otakara Zicha, nazvanou Vina a nastudovanou s klavírním doprovodem Jiřího Hrubého a Jitky Houfové v úpravě kanadského muzikologa dr. Briana Lockeho jako doplněk konference Divadlo jako syntéza umění: Otakar Zich v kontextu moderní vědy a dnešní potenciál jeho konceptů, či na novou inscenaci Janáčkových Příhod lišky Bystroušky, kterou v režii Jany Andělové-Pletichové a v nastudování dirigenta Marka Šedivého, Barbory Řeřichové jako Bystroušky a Alžběty Vomáčkové jako Zlatohřbítka nabídlo operním fanouškům Slezské divadlo Opava. Kdo má rád balet – i ten si tentokrát přijde na své, a sice ve zhodnoceních dvou inscenací Královského baletu v Londýně, Massenetovy Manon a Čajkovského Labutího jezera, v obou s hvězdným Vadimem Muntagirovem.
  • Ze zahraničí jsme v srpnovém čísle vybrali hodnocení  premiéry Rossiniho Italky v Alžíru, jejíž hlavní roli v rámci Salcburského svatodušního festivalu nastudovala Cecilia Bartoli, režie se ujalo osvědčené duo Moshe Leiser a Patrice Caurier a dirigentské taktovky se ujal Jean-Christophe Spinosi, dále Saint-Saënsovy opery  Samson a Dalila, které s Elinou Garančou a Robertem Alagnou nabídla Vídeňská státní opera, nebo Purcellova Krále Artuše ve švýcarském Grand Théâtre de Genève, které momentálně, tedy v době rekonstrukce, hraje v rozlehlém dřevěném divadle, provizorně postaveném na kopečku nad historickým centrem Ženevy.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:

zavedené seriály: Nejvýznamnější zahraniční festivaly, kde se   můžete v tomto čísle seznámit s dalšími, tentokrát třemi operními festivaly v Německu s názvy Festival Retz, Schlossfestspiele Langenlois a Festival Styriarte Graz, Portréty velkých klavíristů 20. a 21. století – s portrétem dalšího skvělého klavíristy, devětatřicetiletého Kirilla Gersteina, pocházejícího z Voroněži, který si troufne stejně jako např.  jeho krajan Daniil Trifonov zahrát během jednoho vystoupení všech dvanáct Lisztových Transcendentálních etud,    Z historie a současnosti muzikálu – tentokrát s podtitulem O prázdninách muzikál žije i vzpomíná, v němž je text rozdělen do dvanácti témat jako např. Muzikálové Kočky osiřely, Londýnským hitům spadne poslední opona, Překvapení amerických cen Tony, Billy Eliot – senzace plzeňské sezony ad., Muzikantské fugy – se zajímavostmi z životních peripetií  a „útěků“ jednoho z nejslavnějších královských capellmusicis Jiřího Čarta, houslisty, flétnisty a skladatele, jehož příjmení se objevuje nejméně ve dvaceti osmi variantách, a Celuloidová hudba  s názvem  Český lev mimo Česko, kde se dočtete o převážně francouzském snímku Edith Piaf a o filmu Tobruk, kde byli autory hudby íránská zpěvačka a skladatelka Sussan Deyhim a americký skladatel Richard Horowitz.

nové seriály: Žánrové obrázky z dějepisu českého jazzu s podtitulem Hudba ztracená, zapomínaná, připomínaná, kdy   osmý  díl má ryze prázdninový podtitul S kytarou na jazzovém vandru a mimo jiné přináší řadu informací o Miroslavu Kefurtovi, Antonínu Julinovi, Viktoru Klingerovi a Jiřím Jirmalovi,  a Sto let s Leonardem Bernsteinem,  tentokrát se vše říkajícím názvem Happy Birthday, Lenny!

 

  • V rubrice Knihy a notoviny se v tomto čísle dočtete o korespondenci mezi Bohuslavem    Martinů a Miloslavem Burešem, uspořádané pod názvem Milý příteli Bureši / Dear Friend Bureš. Dopisy Bohuslava Martinů Miloslavu Burešovi Vítem Zouharem a Gabrielou Coufalovou.
  • V rubrice Svět hudebních nástrojů se v cyklu Z našich houslařských ateliérů – Od dílny k dílně. Návrat k cyklu pohledů do světa houslařského řemesla – setkáme – tentokrát ale pouze prostřednictvím vyprávění jeho žáka Jiřího Pátka – s mistrem houslařem Arpádem Šivákem, který vloni v září, bohužel, teprve ve svých šedesáti letech zemřel.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů se v srpnovém čísle Hudebních rozhledů díky Zbyňku Brabcovi seznámíme s dalšími novinkami operních nahrávek na CD, a můžeme si přečíst i recenze na některá nově vydaná CD.

Další mezinárodní úspěch basbarytonisty Adama Plachetky! Tentokrát na gramofonovém poli!

V první polovině letošního července vydala slavná a prestižní světová gramofonová firma Deutsche Grammophon novou nahrávku Mozartovy opery La Clemenzo di Tito (Velkorysost Titova) s jedním z nejúspěšnějších světových tenoristů současnosti, Rolandem Villazónem (46), v titulní roli římského císaře Tita Vespasiana. Chamber Orchestra Of Europe dirigoval kanadský dirigent a klavírista Yannick Nézet-Séguin a nahrávka vznikla loni na dvou koncertech v největší německé operní a koncertní síni (2.500 diváků) Festspielhaus v Baden-Badenu. Zdobí ji skutečně prvotřídní mezinárodní obsazení, kterému vedle Villazóna dominují americká lyrická koloraturní mezzosopranistka Joyce DiDonato, lotyšská sopranistka Marina Rebeka, švýcarská sopranistka Regula Mühlemann, irská mezzosopranistka Tara Erraught a český basbarytonista Adam Plachetka (33).Ten se zhostil druhé hlavní mužské role – pretoriánského prefekta Publia.

Nejde o první Plachetkovou spolupráci s Villazónem, který se stále více prezentuje i jako operní režisér, a s Nézet-Séguinem. V roce 2012 se potkali při nahrávání další ze slavných Mozartových oper Così fan tutte (Takové jsou všechny), kterou začátkem následujícího roku vydal opět label Deustche Grammophon. U této gramofonové firmy vyšlo v roce 2014 i Villazónovo 2 CD Mozart: Arias (Special Limited Edition), na které zařadil i dva duety s Adamem Plachetkou z Così van tutte. Ve stejném roce pak byl Plachetka i hostem Villazónovy německé televizní show Die Stars im Morgen, ve které zazářil s mozartovskou árií Rivolgete a lui lo sguardo. A potvrdil tak opět, že je jedním z nejlepších mozartovských pěvců své generace. „Spolupráce s Rolandem mě baví, protože je na koncertech a především pak na jevišti spontánní a dobrý herecký partner. I každý projekt s Yannickem a Chambre Orchestra Of Europe, kteří všichni patří ke špičkám ve svém oboru, je radost. Je skvělé, že v tomhle složení vzniká nový mozartovský cyklus Deutsche Grammophon a mě těší, že mohu být jeho součástí“, komentuje spolupráci s velkými světovými hvězdami v zahraničí stále žádanější a úspěšnější Plachetka.

Letošní léto má pak Adam Plachetka opět ve znamení Wolfganga Amadea Mozarta. Na jednom z nejprestižnějších festivalů vážné hudby v rakouském Salcburku si od 27. července do 30. srpna zazpívá sedmkrát roli ptáčníka Papagena v Mozartově opeře Kouzelná flétna. Přímým přenosem ze Salcburku odvysílá tuto operu, ve které se objeví i slavný herec Klaus Maria Brandauer v roli dědečka, rakouská televize ORF Hörfunk a ve dnech 4. a 5. srpna pak rakouská televize ORF 2 a německá televize ZDF.„Na festival v Salcburgu jsem se dostal téměř na začátku své kariéry. Tady jsem čerpal uměleckou inspiraci a navazoval kontakty pro další umělecké působení. Návraty sem jsou proto pro mě sentimentální záležitostí. Mám pocit, že se dostávám do věku, kdy bych si mohl pomalu dopřávat letní prázdniny, ale zdejší festival má čestnou výjimku, neboť v prostředí hor a jezer se člověk cítí tak trochu jako na dovolené, i když pracuje“, svěřuje se se svými pocity Adam Plachetka.

Za Adamem Plachetkou už začátkem července do Salcburku přijela jeho manželka, operní sopranistka Kateřina Kněžíková (36), s jejich dcerami Adélkou (4) a Barborkou, která se jim narodila letos začátkem června.

Adam Plachetka hostem německé TV show Rolanda Villazóna Stars im Morgen (9.11.2014) –https://www.youtube.com/watch?v=JeLhYH7nbsE

Červnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Základ pro červnová „nej“ zážitků a propadáků je za celou dobu trvání této rubriky od ledna 2016 rekordní. Především zásluhou festivalů.

 

Dvěma vokálními koncerty s Modrovousem Bély Bartóka a kantátou Eugena Suchoně Žalm zeme podkarpatskej v červnu končilo Pražské jaro. Součástí mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj byla Showcase, na které se mezi mladými českými umělci prezentovaly i pěvecké naděje.

S novou přehlídkou soudobého hudebního divadla Opera Nova přišlo pražské Národní divadlo. Inscenace ze současného repertoáru opery Národního divadla obohatila hostování: slovenský soubor Cluster Ensemble Bratislava přijel s Changing Parts Philipa Glasse, Slovenský filharmonický sbor prezentoval Apollooperu Marka Piačeka, Miroslav Tóth se představil se svým souborem Musica falsa et fica operou Záhada tyče, Brno Contemporary Orchestra připomněla opery Josefa Berga Eufrides před branami Tymén a Provizorní předvedení opery Johanes doktor Faust a brněnské Národní divadlo přivezlo svou letošní premiéru Pravidel slušného v moderní společnosti Michala Nejtka. Hostitel, pražské Národní divadlo, na přehlídce derniérovalo Šostakovičova Oranga a Antiformalistický jarmark a zařadilo obě dvě soudobé opery, které má ještě na repertoáru – Dona Hrabala Miloše O. Štědroně a Sternenhocha Ivana Achera. Ve formě filmového záznamu bylo možné shlédnout ještě Žádného člověka Jiřího Kadeřábka.

Závěr června patřil už počtvrté Novým operním dnům Ostrava NODO, letos s šesti produkcemi – ve světových premiérách byly uvedeny tři opery: Přijď království Tvé Aloise Háby, A Woman Such as Myself / Žena jako já Daniela Lo a The Mute Canary /Němý kanár Rudolfa Komorouse. České premiéry zde měly Sciarrinovi Luci mie tradici / Oči mé zrádné, Macle Julia Eastmana a Song Books / Zpěvníky Johna Cage.

Do toho probíhala Smetanova Litomyšl, výroční 60., která kromě inscenací převzatých z divadel a několika vokálních koncertů si pro svoji barokní linii na zámku v Nových Hradech tentokrát zvolila operu Antonia Caldary L’Amor non hà legge / Láska nezná hranic v nastudování olomouckého souboru Ensemble Damian. Začal také Festival komorní hudby Český Krumlov se svou pověstnou barokní nocí, jejíž součástí je i operní představení v zámeckém barokním divadle, tentokrát Das Neusonntagskind / Nové nedělňátko Wenzela Müllera v provedení souboru Capella Regia.

Na červen si také naše stálá divadla naplánovala závěrečné premiéry letošní sezony. V Plzni sáhli uvedením Monteverdiho Orfea do počátků historie opery, pražské Národní divadlo nastudovalo Massenetova Werthera. Z dalších premiér jsem zatím v červnu neviděla olomouckou inscenaci Donizettiho Dona Pasquala a novou produkci Verdiho Nabucca v nastudování Státní opery.

A k tomu všemu se konaly dva pěvecké recitály – samostatný velký koncert v Rudolfinu, byť pouze s klavírem, měl náš tenorový talent Petr Nekoranec a Rolando Villazón, tentokrát alias Dr. Rollo coby vyslanec neziskové organizace s mezinárodní působností RED NOSES Clowndoctors International, jejíž součástí je i Zdravotní klaun v ČR, vystoupil ve Španělském sálu na benefičním galakoncertě pro tuto organizaci.

 

Zážitek s šestinotóny

Konkurence na NEJ zážitek byla tentokrát velká i vzhledem k obtížné souměřitelnosti tak odlišných produkcí, u kterých hrálo roli i místo uvedení (krumlovské barokní divadlo, přírodní amfiteátr na zámku v Nových Hradech, Staré koupelny Dolu Hlubina, piazetta pražského Národního divadla). Z užšího výběru s Modrovousovým hradem a Záhadou tyče pro měl bylo tím top zážitkem Přijď království Tvé Aloise Háby na New Opera Days Ostrava. Jsem si vědoma, že interpretace i poslech šestinotónů vyžadují dlouhodobější trénink. Přes „domácí“ přípravu umělců, jakkoli uvyklých na nejrůznější notové zápisy a styly, pouhých pět zkoušek, třebas intenzivních, ke zcela perfektnímu provedení vést  nemohlo. Je ovšem otázka, zda je vůbec v lidských silách tuto partituru zcela dokonale provést a kolik diváků / posluchačů to dokáže poznat. V tomto případě mnohem podstatnější než lpění na detailech bylo, že inscenace umožnila dílo poznat jinak než z partitury, kterou Národní divadlo moravskoslezské muselo pro provedení zpracovat (a potřebovalo i pomoc IT techniků pro úpravu softwaru na zápis not), že se podařilo z Českého muzea hudby zapůjčit autentické Hábovo šestinotónové harmonium a že díky Českému rozhlasu vznikne nahrávka.

Oceňuji kuráž, se kterou se festival do prvního provedení této Hábovy opery 76 let po jejím dokončení pustil. Obdivuji dirigenta Bruna Ferrandise, s jakým přehledem dílo, obtížné i svým atematickým kompozičním stylem, řídil ve zvládnuté celkové struktuře, výrazových kontrastech i vyváženosti početně obsazeného orchestru vůči sboru i sólistům, kteří zpívali v nejrůznějších výškách jeviště v akusticky ne zcela příhodném prostoru Divadla Jiřího Myrona. S uznáním hodnotím výkon Miroslava Beinhauera na šestinotónové harmonium, chválím výkony sboru Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka i sedmnácti sólistů, ze kterých zde alespoň uvedu Vojtěcha Šamberu, Michaelu Šrůmovou, Kamilu Mazalovou, Marka Olbrzymka nebo Josefa Škarku.

Hábova opera Přijď království Tvé je ovšem neobvyklá i svým námětem, jak napovídá rovněž podtitul Nezaměstnaní. Hába v ní, veden vlastním hluboce zakořeněným světonázorem, zkombinoval kritiku sociální nespravedlnosti v kapitalismu vykořisťovaných dělníků, kterým stroje berou práci, s antroposofickou vizí osvobozeného člověka a uspořádání lidské společnosti. Zatímco ve své předchozí opeře Nová země tento ideál Hába přes všechny kontroverze spatřoval ve vládě sovětů, zde až překvapivě použil v závěru zcizovací princip. Po obrazech dělnických bouří, hledání společných východisek dělníků s intelektuály, ziskuchtivého ředitele továrny a alegorického rozhovoru Krista s Luciferem a Arimanem jako symboly zla v křesťanském a perském náboženství, se na scéně objeví Autor. Neví si rady se zakončením díla. Když všichni postupně odmítnou smrt hlady, kolektivní sebevraždu, vyrabování obchodů, výhru v loterii nebo vyslání do země Sovětů, vystoupí Písmák s vizí Krista v člověku a jeho Království na zemi. Sbor dělníků ji nadšeně přijme.

Třebaže této opeře bývá jaksi a priori vyčítána nedramatičnost a utopický naivismus, režisér Jiří Nekvasil s výtvarníkem Davidem Bazikou zprostředkovali Hábův apel po spravedlivějším světě s výstižnou symbolikou třístupňové pyramidy: rudá základna je určena pro dělníky, stříbrné patro pro „kapitalismus“, ještě vyšší žluté pro trojici náboženských postav a pyramidu na špici završuje kříž. A také s pomocí kostýmů Marty Roszkopfové a střídmých, nicméně přesných hereckých charakteristik se podařilo vystihnout udřené dělníky odhodlané ke vzpouře, egoistického ředitele až po písmáckého věrozvěsta.

Výsledný dojem byl velmi intenzivní. Hudba nezněla „falešně“, jakoby si hráči nedokázali správně naladit. Po chvíli, když si posluchač na rozšířený zvukový „svět“ zvykl, zněl se zvláštní dráždivostí dobrodružného poznávání neznámých hudebních souzvuků a barev, umocněný i proudem „osvobozené“ hudby a inscenačním vyjádřením obsahu opery, která rozhodně není tak utopicky naivní, jak bývala bez znalosti skutečného znění nálepkována.

 

Propadák s Josefem Bergem

Význam vkladu interpretů na vyznění současné opery se ukázala na přehlídce Opera Nova v produkci Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra uvedla na piazettě před Novou scénou a v jejím foyeru dvě dadaistické hříčky dnes už klasika české avantgardní hudby Josefa Berga – demystifikaci hrdinské opery Eufrides před branami Tymén a Provizorní předvedení opery Johanes doktor Faust. Málo vynalézavá režie a především chatrnost nastudování dokázala „pohřbít“ i tak okouzlující provokativní hravost a ironickou svéráznost těchto Bergových oper.