Květnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Květnová „nej“ jsou ve znamení plejády koncertů Pražského jara, na kterých zazněla vokální díla od koncertního provedení opery přes symfonie nebo kantáty s orchestrem a sborem po písňové večery. Z koncertů s květnovým datem jsem zvládla ten k výročí založení státu Izrael se Symfonii č. 3 Kadiš Leonarda Bernsteina, nakonec pod taktovkou Tomáše Braunera se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Pražským filharmonickým sborem, sopranistkou Pavlou Vykopalovou a recitátorem Vladimírem Polívkou (14. května). Do programu PJ byly zařazeny také Dvořákovy Svatební košile s dirigentem Christianem Armingem, SOČR, Pražským filharmonickým sborem a sólisty Evou Hornyákovou, Richardem Samkem a Adamem Plachetkou (27. května). Přijely tři renomované vokální soubory – svůj výklad historicky poučené interpretace staré hudby Bachových kantát prezentoval Sir John Eliot Gardiner se svými vyhlášenými soubory Monteverdi Choir a English Baroque Soloists (17. května), soudobá hudba je doménou komorního uskupení Neue Vocalsolisten Stuttgart (16. května) a hudební podoby Jeruzaléma napříč staletími a náboženstvími představil ve svém projektu Jeruzalém Jordi Savall. Zahraniční vokální soubory rozšířilo vystoupení Martinů Voices pod vedením Lukáše Vasilka ve Španělské synagoze se soudobými kompozicemi inspirovanými židovskou kulturou a sborovými úpravami Mahlerových písní (20. května). Tvorba židovských skladatelů, do jejichž osudů zasáhla druhá světová válka, tvořila dramaturgickou linii písňového večera sopranistky Ireny Troupové a klavíristy Jana Duška (15. května) s názvem Těžké je opustit krásu. Z vokální tvorby Leoše Janáčka vybrali tenorista Jaroslav Březina, mezzosopranistka Eva Garajová a klavírista Marián Lapšanský Zápisník zmizelého a několik jeho úprav ze sbírky Moravské lidové poezie v písních (19. května). Další vokální koncerty Pražského jara budou spadat do červnových „nej“.

Kromě koncertů Pražského jara měl na Novoměstské radnici za klavírního doprovodu belcantový recitál barytonista Lukáš Bařák se svými talentovanými vrstevníky – tenoristou Petrem Nekorancem a sopranistkou Kristýnou Kůstkovou.

Samozřejmě se nezastavil ani operní provoz. Hned ve dvou interpretacích mladých českých režisérek jsme mohli vidět Mozartovu operu Così fan tutte, jak ji nastudovali studenti pražské AMU a brněnská Janáčkova opera. A pražské Národní divadlo přizvalo k poloscénickému provedení Mozartova Tita takovou osobnost, jakou je Marc Minkowski. V Ostravě doplnili dramaturgii Verdiho Traviatou.

Do „databáze“ pro květnová „nej“ zařazuji i starší operní inscenace, kterým ale dodalo nový rozměr květnové představení. To je případ Belliniho Normy v Národním divadle, kdy v titulní roli vystoupila Edita Gruberová, a také hostování ostravské opery s Brittenovým Zneuctěním Lukrécie ve Stavovském divadle v Praze.

V květnu jsem také viděla reprízu dubnové premiéry Janáčkových Příhod Lišky Bystroušky v opavském Slezském divadle.

Dva zážitky s hudbou 20. století

Ostravskou inscenaci Brittenova Zneuctění Lukrécie jsem zařadila mezi zážitky hned po premiéře v únorových „nej“ loňského roku – a odkazuji na podrobné hodnocení. Patří sem po pražském hostování ve Stavovském divadle znovu. Nejen proto, že na rozdíl od premiéry i představitel klíčové postavy divokého svůdce Tarquinia Thomas Weinhappel zpíval nikoli v indispozici, ale naplno a stal se tak součástí vyrovnaného a typově i pěvecky skvělého týmu sólistů. Inscenace si udržela, ba při tomto představení ještě posílila vyznění střetu drsně ješitného světa mužů a submisivního mravně čistého světa žen. A dirigent Adam Sedlický plně zastoupil Ondřeje Vrabce, který operu hudebně nastudoval.

Z ostravského hostování byl hned trojí užitek – jednak je tato Brittenova opera u nás skoro neznámá (takže body pro ostravskou dramaturgii), jednak je to výborná opera a její nastudování ostravským souborem snese i velmi přísná evropská měřítka soudobých operních standardů.

Druhým zážitkem bylo vystoupení stuttgartského souboru Neue Vocalsolisten, které umocnil i prostor kostela sv. Františka v Anežském klášteře. Po loňském úspěchu na Ostravských dnech soudobé hudby i v rámci Pražského jara potvrdil své mimořádné kvality při objevování nových zvukových možností a kombinací lidských hlasů. Sezpívanost, rozpětí dynamiky, perfektní vokální technika a neuvěřitelná intonační přesnost – to jsou devízy, se kterými soubor svrchovaně interpretuje soudobou hudbu, často psanou přímo pro něj, a dostává publikum až do jakéhosi transu.

Propadák s Mozartem v Brně

Poslední premiérou brněnské Janáčkovy opery v obtížné sezoně „postižené“ rekonstrukcí Janáčkova divadla byly Mozartovy Così fan tutte. Jsem si vědoma, že zařazení mezi propadáky ubližuje sólistům, ale hudební a zejména režijní stránka tuto inscenaci, bohužel, „odsoudila“ do této nelichotivé kategorie.

Nejde o to, že bych si představovala nějakou vytříbenou historicky poučenou interpretaci. Ta ani nebyla cílem. I když se Così fan tutte uvádějí v Mahenově divadle v menším obsazení orchestru, u pultů sedí hráči orchestru Janáčkovy opery, kteří střídají repertoár všech stylových období. Jenže i takové interpretační řešení by mělo splňovat nároky Mozartovy partitury, v níž je všechno slyšet, i každé sebemenší intonační, rytmické nebo tempové zaváhání. Jenže vedením Jakuba Kleckera se hrají spíše jen noty než ve frázích a dynamice vypointovaná hudbu, často zbytečně rychle, zbytečně hlučně. A lesní rohy, ale ani klarinety při premiéře vskutku neměly ten správný nátisk, což se projevilo hlavně v nádherné árii Fiordiligi ve 2. dějství, kdy se stále ještě snaží odolat novému milostnému citu. Pavla Vykopalová sice dnes už tak docela nepatří k mozartovským specialistkám, což se projevilo v matnějších koloraturách (ostatně pár dnů před premiérou jsme ji slyšeli na Pražském jaru v sopránovém sólu Bernsteinovy symfonie Kadiš), Fiordiligi ovšem zpívala velmi kultivovaně a své mezzosopránové začátky uplatnila v hlubokých polohách, které Mozart v tomto sopránovém partu vyžaduje.

Také ostatní sólisté byli tou nejlepší částí inscenace. Především Ondřej Koplík je u nás jeden z nejlepších tenoristů v oboru lyrického italského bel canta a s rolí Ferranda se potkal v tu správnou chvíli. Roman Hoza má pro part Guglielma robustnější baryton – to dobře odlišilo charaktery těchto dvou mužů, kteří si zahrávají s věrností svých snoubenek – zdrženlivějšího, střídmějšího Ferranda a energičtějšího a ráznějšího borce Guglielma. A s těmito hlasy se dobře pojil mezzosoprán Václavy Krejčí Houskové, která se i po Bizetově Carmen nebo Dvořákově Káče dokáže vrátit k útlejšímu, ale barevnému a koncentrovanému tónu. Doménou sopranistky Andrey Široké jsou subretní role – jako prohnaná Despina však temperament této služky, v brněnské inscenaci ale spíše ordinérně vyzývavé majitelky nočního podniku, až zbytečně přehrávala. A basista Jan Šťáva se jako Don Alfonso, který celou intriku výměny partnerů v páru zosnuje, prosadil spíše herecky. V brněnské režijní koncepci ovšem nikoli jako distingovaný šlechtic, ale jako vyžilý partner Despiny, který se v lesklých černých trenýrkách – záměrně – nechutně vyvaluje na schodech svého notně zdevastovaného nočního podniku.

Režisérka Anna Petrželková se etablovala v činohře – například v divadle Husa na provázku vzbudily pozornost její inscenace Tichý Tarzan a nejnověji Vitka o Vítězslavě Kaprálové, v pražském Švandově divadle například Taboriho Mein Kampf. Operu však inscenovala poprvé. Se svým týmem, autorkou scény i kostýmů Evou Jiřikovskou za pohybové spolupráce Hany Achilles, energicky zavrhla pojetí lyrické nadýchané rokokové buffy a vrhla se střemhlav do hromadění nápadů, ber kde ber. Aby buffu – s da Ponteho i Mozartovou notně hořkou příchutí – přehlušila až obscénní obhroublostí. Ocitáme se v jakémsi zdevastovaném nočním podniku s polstrovanými stěnami, kde se po zemi válí spadlý lustr, židle jsou naházené vzadu na hromadu a zadní dveře ústí do pokojíčku s postelemi způsobem, že Fiordiligi a Dorabellu je možné považovat za dámský inventář obsluhující v tomto destruovaném pokleslém podniku pánské klienty. Ostatně po té, kdy odjedou jejich milenci, se obě zpijí pod obraz a po jevišti se potácejí s lahvemi v rukou. Přesunem žen do této společenské kategorie ovšem celá opera o zkoušce věrnosti žen ztrácí smysl.

Během předehry se v tanečním čísle s pavími pery snaží prosadit poněkud sešlá polykačka ohně – to zřejmě abychom pochopili, že si Ferrando a Guglielmo přijetím sázky s Donem Alfonsem o věrnost svých snoubenek hrají s ohněm. A tato tanečnice ještě přitvrdí, když si na konci prvního jednání zapálí obří poprsí, kterým divoce krouží. Takových explicitních erotických znaků je v inscenaci spousta – průběžně se zjevuje gigantický satyr s mohutným trčícím zlatým falem. Aby se podle režisérky zřejmě divák nenudil, neustále se po jevišti hemží dvojice pozlacených amorků s křídly. Na to vše se valí projekce sopečné lávy – inscenátorky si přečetly, že podle libreta se opera odehrává v Neapoli. A nakonec všichni skončí v džínách, aby bylo jasné, že problematika mezilidských vztahů je nadčasová.

Pro inscenační pojetí Così fan tutte bývá důležité, kdo a kdy z ženského osazenstva pozná, že ti podivní cizinci, které Don Alfonso přivede, jsou ve skutečnosti převlečení milenci, kteří jen předstírali, že byli povoláni do vojska. Dokud jsem si nepřečetla obsah opery v programu, měla jsem za to, že převleky Ferranda a Guglielma za jakési potrhle exaltované punckové rockery v černých brýlích nerozpozná ani Despina, natož Fiordiligi a Dorabella. A teprve na konci dojde k odhalení a trpkému rozčarování, jak se dnes Così fan tutte většinou hrají. V programové brožuře je ale napsané, že své převlečené snoubence všechny poznaly hned – a přistoupily na jejich hru, která se ovšem vymkla všem z rukou, respektive srdcí. Z inscenace se to vyčíst nedalo.

Za zajímavý nápad ovšem považuji scénu, kdy se Guglielmovi podaří svést Dorabellu, ale pak ji zavrhne a veselí se (skoro jako Don Giovanni v závěrečné scéně) s celým houfem mladých krasotinek, zatímco poníženou, v koutku schoulenou Dorabellu ještě pokoří ostatní muži, když po ní s opovržením chrstají zbytky šampaňského.

Mozartova opera Così fan tutte tak zůstala v pojetí Anny Petrželkové ukrytá v chaosu erotických iluzí a změti znaků. Přitom Così fan tutte snesou nejrůznější přesuny. Nedávno uvedli tuto operu studenti HAMU v režii Veroniky Loulové (scéna Martin Šimek, kostýmy Vojtěch Hanyš, light design Šimon Kočí, choreografie Adam Eduard Orszulík). Její inscenace byla sice až módně zamořená mobily (Don Alfonso je mužům během zkoušky odebere), kufry na kolečkách, pochoutkami ze Starbucksu, bazénem a plážovými lehátky, ale jasně čitelná: Příběh dvou mužů, kteří se nechají nachytat na pošetilé testování věrnosti svých snoubenek, posunula do budoucnosti s umělou inteligencí. Přidala robotické ženy, jejichž výhody jim představí Don Alfonso coby lékař FN Motol: mohou je ovládat přes počítač a splnit si tak jakékoli přání. Pro Ferranda i Guglielma, kteří na závěr zvolí tuto alternativu a převléknou své partnerky do kostýmů robotek, jsou sice spolehlivou náhradou za nevěrné ženy, ale otázka takového řešení mezilidských vztahů samozřejmě zůstává otevřená. Jen škoda, že HAMU i v omezených podmínkách Disku nezapojila do hudebního nastudování více své studenty – praxe orchestrální hry je užitečná, ba potřebná i pro budoucí sólisty. Smyčcový kvartet a kontrabas, pro které byla partitura adaptována, v provedení studentů konzervatoře (1. a 2. housle a viola) zněl pod taktovkou Marie Papežové Erlebachové hodně mizerně.

Také newyorská Metropolitní opera přišla na své poměry až s třeskutě inovativním pojetím, když zkušený britský režisér Phelim McDermott zasadil Mozartovu a da Ponteho hořkou buffu o ženské nestálosti z Neapole 18. století do newyorského lunaparku na Coney Islandu s ruským kolem a horskou dráhou, do nočního klubu a typického amerického motelu. Zde tráví v 50. letech minulého století dovolenou dva důstojníci námořnictva Spojených států amerických se svými snoubenkami. A podlehnou pokušitelství cirkusového šejdíře Dona Alfonsa, aby v převlecích za frajírky v kožených bundách, džínách a kovbojských botách vyzkoušeli věrnost svých nastávajících. I když se snaha oživit inscenaci o akrobaty, trpaslíky, polykače mečů i ohňů nebo hadí ženu brzy vyčerpala, fungovala situační komika v motelu nebo nápad nechat Fiordiligi při její velké árii jezdit na ruském kole. Inscenace Così fan tutte, která byla u nás k vidění při přenosech z festivalu v Aix-en-Provence, zasazená do brutálního prostředí Mussoliniho kolonizace africké Eritrei však byla jen pro otrlé.