Mezinárodní výroční konference 2018

Česká společnost pro hudební vědu, z. s. ve spolupráci s Národním muzeem – Českým muzeem hudby a s finanční podporou Ministerstva kultury ČR a Nadace Český hudební fond pořádá Mezinárodní výroční konferenci 2018 ve dnech 9. – 10. listopadu 2018, České muzeum hudby, Karmelitská 2, Praha 1, Malá Strana.

 

Předsednictvo České společnosti pro hudební vědu zve muzikologickou obec k účasti na letošní výroční konferenci ČSHV. Uvítáme návrhy referátů, které budou vycházet z tematického okruhu Rok 1918 jako mezník ve vývoji hudební kultury střední Evropy.

 

Rok 2018 se nese ve znamení velmi významného výročí – sta let od vzniku samostatného Československa. Organizátoři si však uvědomují, že rok 1918 znamenal zásadní zlom nejen ve vývoji českých zemí, ale i celého středoevropského regionu. Proto bylo rozhodnuto rámcové téma zformulovat v podobě Rok 1918 jako mezník ve vývoji hudební kultury střední Evropy. Umožní to nahlížet na toto významné jubileum prizmatem hudební historie v mnohem širší geografické a chronologické perspektivě. Účastníci se budou snažit společně hledat odpovědi na otázky, jakým způsobem se lišil charakter hudební kultury českých zemí a střední Evropy před a po roce 1918 nebo jakou roli v této proměně hrála 1. světová válka a její důsledky, a zda lze stopy těchto proměn dosud sledovat v současném hudebním životě.

 

Délka předneseného referátu nesmí přesáhnout 15 minut (5 normostran textu). Organizátoři si vyhrazují právo výběru z navržených konferenčních příspěvků. Přednesené příspěvky budou moci být publikovány v recenzovaném periodiku České společnosti pro hudební vědu Muzikologické fórum, a to v původním nebo i rozšířeném rozsahu, včetně obrazových příloh.

 

Přihlášku, prosíme, vyplňte a odešlete pouze prostřednictvím on-line formuláře.

Uzávěrka přihlášek: 10. září 2018.

 

Za předsednictvo ČSHV

Mgr. Jan Baťa, Ph.D.

 

Univerzita Karlova v Praze

Filozofická fakulta

Ústav hudební vědy

nám. Jana Palacha 2

CZ-116 38 PRAHA 1




tel.: +420 221 619 431

fax: +420 221 619 386

e-mail: jan.bata@ff.cuni.cz

URL: http://musicology.ff.cuni.cz/profil-bata.htmhttp://www.bibemus.org/musicarudolphina/

Andrea Bocelli na světovém turné

JUBILEJNÍ OSLAVY JEHO MIMOŘÁDNÉ KARIÉRY

Markéta Jůzová

Slavný italský tenorista Andrea Bocelli si připomíná na letošním světovém turné svou výjimečnou hudební dráhu, během které se mu podařilo přitáhnout k pěveckému umění masy diváků z různých sfér společenského spektra. Bocelli je držitelem mnoha prestižních ocenění. Na podzim oslaví své šedesáté narozeniny. Na hollywoodském chodníku slávy má vlastní hvězdu, získal několikrát ceny ECHO Klassik, Classical BRIT Award, World Music Awards v různých kategoriích, na ceny Grammy a Emmy byl víckrát nominován. Slavnostně mu byl udělen Duarteho, Sánchezův a Mellův řád za zásluhy.

Do Prahy zavítal Andrea Bocelli na koncert 12. května 2018, který v pražské O2 areně opět po třech letech vyprodal. Mimochodem jeho hudební večer probíhal ve stejné době, kdy byl ve Smetanově síni Obecního domu slavnostně zahájen 73. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Proslulý pěvec pozval do naší metropole i dvě zahraniční sopranistky. V operních áriích si získala posluchače Maria Aleida Rodriguez a v muzikálových písních nadchla publikum Christine Allada. Žánrově pestrý program reflektující dvacet let pěvcovy mimořádné hudební dráhy zpestřil oslnivým výkonem flétnista Andrea Griminelli. Příjemnou atmosféru vytvořil na koncertě Český národní symfonický orchestr a Český národní smíšený sbor. Večer v přátelském souznění řídil italský dirigent Marcello Rota.

Bocelliho uplynulé dvacetileté tvůrčí období je charakteristické velmi progresivní tendencí osobnostního rozvoje umělce. Jeho současné hudební ohlédnutí za oslnivou kariérou záměrně dramaturgicky zahrnuje árie z Leoncavallovy opery La Bohème, ve které v roce 1998 debutoval v roli Rodolfa a poprvé ji zpíval v Teatro Comunale v Cagliari na Sicílii. V Praze se posluchači mohli ponořit do líbezných melodií Non parlate così, Musetta uditemi – Testa adorata – O soave fanciulla. Veristická tvorba Ruggiera Leoncavalla otevřela Bocellimu operní svět, věhlas mu vyneslo v roce 2000 jeho osmé album nazvané Verdi. Ve své kariéře pěvec úzce spolupracoval na nahrávkách operní hudby s dirigentskou elitou, mezi které dosud patřili např. Yves Abel, Marco Armiliato, Fabio Luisi, Lorin Maazel, Zubin Mehta, Myung-Whun Chung. Hudba Verdiho vrcholných oper Nabucco, Rigoletto, Il trovatore a La traviata rámovala první koncertní část pražského večera. Ve vyprodané hale sílila atmosféra nadšení, těsně před přestávkou ocenili mnozí návštěvníci výkon umělce ovacemi ve stoje.

Pokračování textu Andrea Bocelli na světovém turné

Upoutávka na červencové číslo

Z červencového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor s hvězdou letošního MHF Český Krumlov, sopranistkou s českými kořeny Sondrou Radvanovsky, která zde vystoupí po boku neméně slavného polského tenoristy Piotra Beczały.
  • Z rubriky Události ohlédnutí za triumfálním návratem Donizettiho Dona Pasquala v režii Václava Věžníka a v hudebním nastudování Tomáše Hanáka do Moravského divadla Olomouc
  • Z rubriky Pražské jaro 2018 recenze na koncerty s Českou filharmonií, která se vedle Mé vlasti, uvedené na zahájení festivalu pod taktovkou Tomáše Netopila, představila např. v koncertním provedení Bartókova Modrovousova hradu, kde se taktovky chopil David Robertson a sólových partů Petra Lang (s níž jsme v květnovém čísle uveřejnili rozhovor) a Matthias Goerne, s Royal Concertgebouw Orchestra a Danielem Gattim, s nimiž se ve skvělé formě představil klavírista Daniil Trifonov, s Tonhalle-Orchestre Zürich a dalším klavíristou, který předvedl výkon, na nějž se nezapomíná – Leifem Ovem Andsnesem, který se pod taktovkou Lionela Bringuiera skvěle zhostil partu Brittenova Klavírního koncertu, či s Budapešťským festivalovým orchestrem, jenž v čele se svým šéfdirigentem Ivánem Fischerem skvostně nastudoval Mahlerovo „Vzkříšení“. Neméně inspirativní ale byla i celá řada dalších koncertů včetně debutu dirigenta Chuheie Iwasakiho, bachovského večeru Sira Johna Eliota Gardinera či zcela výjimečného projektu Jordiho Savalla, nazvaného Jerusalem. Na své si přišli i milovníci současné hudby (Neue Vocalsolisten Stuttgart, Klangforum Wien) či hudby komorní (Quintette Moragučs, Martinů Voices, akordeonový recitál Markéty Laštovičkové, koncert klavírního kvarteta s primáriem Julianem Rachlinem, rezidenčním umělcem letošního ročníku festivalu, či bachovský večer s varhaníkem Pavlem Svobodou ad.). Povedl se i závěr, pojatý jako oslava 100. výročí vzniku Československa, na němž vystoupila Slovenská filharmonie s  Jamesem Juddem, Slovenským filharmonickým sborem a tenoristou Janem Vacíkem, který se ujal sólového partu v kantátě Eugena Suchoně Žalm zeme podkarpatskej.
  • V rubrice Mimo lesk festivalu pak chceme upozornit na Loučení s Andreasem Sebastianem Weiserem, který 23. 5. naposledy v roli šéfdirigenta dirigoval Filharmonii Hradec Králové, u níž na tomto postu působil od roku 2012.
  • V rubrice Horizont tentokrát přinášíme ohlédnutí za již tradiční jarní mezinárodní přehlídkou jazzových kapel, stylů a slavných jmen nazvanou Jazzfest Brno 2018, ze které jsme vybrali vystoupení klavíristy Kennyho Barrona v Besedním domě a big bandu Christiana McBridea v Sono Centru.
  • Z oper, realizovaných na našich scénách, bychom rádi upozornili na úspěšnou třetí část operního triptychu s názvem Vepřové schizma Jana Zástěry a Martina Budka, uvedenou ve dvou premiérách v Rokokovém zámku v Teplicích a v Letním sále kláštera v Oseku a na Mozartovo slavné dílo Cosě fan tutte, uvedené v brněnském Mahenově divadle a nastudované Jakubem Kleckerem a Robertem Kružíkem v režii Anny Petrželkové.
  • Ze zahraničí jsme tentokrát vybrali hodnocení opery Parsifal, uvedené v Saské Kamenici v hudebním nastudování Guilerma Garcíi Calva a v režii Johna Dewa, v níž vystoupili dva čeští pěvci: Kateřina Hebelková v roli Kundry a Martin Bárta jako čaroděj Klingsor.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:nové seriály: Žánrové obrázky z dějepisu českého jazzu s podtitulem Hudba ztracená, zapomínaná, připomínaná, kdy  sedmý díl má podtitul Jazzové sanatorium normalizačních let a mimo jiné přináší řadu informací o – po Karlovi Velebném –druhém z „otců“ českého moderního jazzu Luďkovi Hulanovi, a Sto let s Leonardem Bernsteinem, kde tentokrát autor vzpomene na Pražská jara v letech 1946, 1947 a 1990, kdy „Lenny“ na tomto festivalu vystoupil, a na letošní rok 2018, v němž na velkého umělce u příležitosti stého výročí jeho narození vzpomnělo Pražské jaro dvěma koncerty.
  • zavedené seriály: Nejvýznamnější zahraniční festivaly, kde se   můžete v tomto čísle seznámit s dalšími dvěma operními festivaly v Německu s názvy Immling Festival a Opernbühne Bad Aibling, Portréty velkých klavíristů 20. a 21. století – s portrétem dalšího skvělého klavíristy Borise Berezovského, jehož jsme mohli v roce 2009 slyšet v rámci festivalu Dvořákova Praha,   Z historie a současnosti muzikálu – tentokrát s podtitulem Ozvěny minulosti stále aktuální, kde jsou dva ze šesti tematických bloků věnovány červnovým jubilantům Danielu Hůlkovi a Jasonu Donovanovi, kteří shodně 1. června oslavili padesátiny, Muzikantské fugy – se zajímavostmi z životních peripetií a „útěků“ Gottfrieda Heinricha Stölzela, sečtělého skladatele, básníka a teoretika, a Celuloidová hudba s názvem Znovu Godár a znovu Muchow.
  • V rubrice Knihy a notoviny se tentokrát můžete těšit na třetí pokračování Novinek ze zahraniční muzikologické literatury, kde si jistě najdete titul, který vás natolik zaujme, že ho budete chtít získat do své knihovny.
  • V rubrice Svět hudebních nástrojů se v cyklu Z našich houslařských ateliérů – Od dílny k dílně. Návrat k cyklu pohledů do světa houslařského řemesla – setkáme s mistrem houslařem Vladimírem Čechem.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů se v červencovém čísle Hudebních rozhledů díky Zbyňku Brabcovi seznámíme s dalšími novinkami operních nahrávek na DVD, a můžeme si přečíst i recenze na některá nově vydaná CD.

Červená planetka

Astronomická společnost AV ČR uspořádala 22. června v historickém prostředí Lannovy vily slavnostní zasedání, kde bylo oficiálně předáno komorní pěvkyni Soně Červené osvědčení o pojmenování planetky 26897 jejím jménem – Červená. Planetku objevila a její dráhu popsala astronomka Dr. Lenka Šarounová. Planetka 26897 Červená je známa od 5. srpna 1995, kolem Slunce obíhá v pásu mezi Marsem a Jupiterem jednou za 4,14 roku po excentrické dráze ve vzdálenosti 170 – 650 milionů kilometrů, její velikost se odhaduje na 4 km. Viditelná je pouze dalekohledem. Své planetky mají mj. Smetana, Dvořák, Janáček a Martinů, z pěvkyň pak Stolzová, Ehrenbergová, Destinnová, Novotná, Beňačková a Pecková a z pěvců (pouze) Žídek. Po proslovech objevitelky a čestného předsedy Astronomické společnosti Dr. Jiřího Grygara přednesla sopranistka Lucie Laubová za doprovodu Jaroslava Šarouna dvě písně Bohuslava Martinů na slova Dr. Jiřího Červeného a sama Soňa Červená (92) připojila Písničku z mládí, kterou zkomponoval její otec Dr. Jiří Červený na slova Eduarda Basse. Za laduatio poděkovala citací slov Friedricha Nietzscheho: „Čím by bylo tvé štěstí, kdyby nemělo těch, kterým svítíš.“

Trombonisté míří do Prahy

Ve dnech 28. – 30. září 2018 se v Praze bude konat první mezinárodní trombonový festival Prague Bone Fest 2018. Prahu navštíví světové kapacity brass a jazzové hudby. Známé osobnosti budou předávat své dovednosti a zkušenosti studentům základních uměleckých škol, konzervatoří a vysokých hudebních škol. Součástí programu bude festivalový trh. Koncerty a masterclassy budou probíhat v Lichtenštejnském paláci na Malé Straně na Hudební a taneční fakultě AMU, na Pražské konzervatoři, v Sukově síni Rudolfina a v Městské knihovně. Pořadatelé se inspirovali slavným festivalem v Amsterdamu. Prague Bone Fest by se měl stát místem setkávání světové trombonové špičky a všech generací muzikantů.

Ze zahraničí přijedou významní hosté Bart van Lier a Zdzisław Stolarczyk, hlavními účinkujícími ansámbly budou Czech Philharmonic Low Brass, Pulec Octet Tribute, Přemysl Tomšíček Sextet, Janoušek – Wrobłewski Quartet, dále vystoupí Lukáš Moťka, Robert Kozánek, Štěpán Janoušek, Jakub Mašek a Zdeněk Němec.

Pořadateli akce jsou Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění v Praze a Česká trombonová asociace, z.s.

Detailní program a více informací najdete na: www.praguebonefest.cz

Kontaktní osoba: Zdeněk Němec, mail@zdeneknemec.cz, 723642397

Výroční ceny OSA

Jiří Najvar

Jiří Najvar Foto c archiv OSA

Nejúspěšnější mladý autor vážné hudby

Mým největším skladatelským úspěchem v roce 2017 bylo to, že si u mne objednal skladbu tenorista Petr Nekoranec, který pak mé Ubi caritas a Ave Maria premiéroval v Rudolfinu na Dvořákově Praze 2017. Druhým významným momentem byla zakázka Filharmonie Brno, pro kterou jsem zkomponoval futuristickou operu Vítězství nad Sluncem. Premiéra proběhla na Mezinárodním festivalu Moravský podzim 2017. Spolupracuji také s několika sbory, které mé skladby uvádí. Na základě dat, které OSA každoročně sestavuje, jsem byl vyhodnocen jako autor, který se objevil na umělecké scéně a mé skladby byly často hrány. Ocenění OSA – Nejúspěšnější mladý autor vážné hudby mne velmi překvapilo a poctilo. Vnímám to jako velkou motivaci jak pro sebe, tak pro své kolegy skladatele, aby věřili svému oboru a vytrvale komponovali. Česká hudba má stále velký význam v celosvětovém měřítku a jsem moc rád, že mám tyto kořeny.

 

Sylvie Bodorová

Nejúspěšnější autor vážné hudby v zahraničí

Sylvie Bodorová Foto c archiv OSA

Každý skladatel je rád, když jeho tvorba zní nejen doma, ale i v zahraničí. Je to určité objektivní potvrzení směru, kterým jeho dráha směřuje a samozřejmě i svědectví zájmu interpretů a publika. Cenu nejúspěšnějšího skladatele v zahraničí, kterou jsem převzala od OSA, považuji i za ocenění stále vysoké úrovně české soudobé hudby, která obstojí při srovnání s ostatními zahraničními autory. Provádění mých skladeb v zahraničí bylo pro mne i krásnou a vzácnou možností poznat mistrovství orchestrů, interpretů a dirigentů jako je Izraelská filharmonie, Wiener Virtuosen, Kurpfälzisches Kammerorchester Mannheim, Fairfax Symphony Orchestra Washington,Thomas Hampson, Gianandrea Noseda a mnoho dalších. Všem jim moc děkuji za to, že jsem cenu OSA mohla získat.

 

Hlas by měl znít přirozeně

Rozhovor s barytonistou Martinem Bártou

Markéta Jůzová

 

Host Opery Národního divadla v Praze a pedagog zpěvu na AMU, barytonista Martin Bárta, vystudoval pardubickou konzervatoř u Svatavy Šubrtové (1990) a pražskou Akademii múzických umění u Reného Tučka (2006), soukromě navštěvoval hodiny u Jacka Straucha. Na sklonku letošní sezony ztělesní titulní roli Verdiho opery Nabucco v inscenaci Státní opery na jevišti Hudebního divadla Karlín. K režii a scénografii byl přizván argentinský umělec José Cura, dílo hudebně nastuduje dirigent Andreas Sebastian Weiser, hudební ředitel Státní opery.

Martin Bárta přijal v roce 1997 angažmá ve Státní opeře Praha, kde vytvořil celou řadu rolí svého kmenového repertoáru (Oněgin, Valentin, Germont, Papageno, Escamillo, Guglielmo, Don Giovanni, Marcello, Amonasro, Nabucco, Rigoletto, Scarpia, Šujskij, Mathis aj.). Po čase začal pravidelně hostovat na scénách Národního divadla v Praze (Macbeth, Nabucco, Rigoletto, Přemysl, Revírník, Kapulet, Don Giovanni, Almaviva, Fotis, Kalina, Prus, Ďábel, Robert Cecil, Absalon), v Národním divadle Brno (Don Giovanni, Escamillo, Nabucco, Germont, Amonasro), ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Don Giovanni, Silvio), Divadle J. K. Tyla v Plzni (Macbeth) a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (Ruprecht, Lord Nottingham, Germont, Tausendmark, Kalina, Borise Timofejevič Izmajlov).

Zahraniční angažmá jej zavedla do Německa, Rakouska, Itálie, Francie, Švýcarska, Anglie, Nizozemí, Japonska, Jižní Koreje a USA. Dosud spolupracoval s významnými dirigenty (např. Jiří Bělohlávek, Pierre Boulez, Enrico Dovico, Hilary Griffiths, Asher Fish, Leopold Hager, Jiří Kout, Ondrej Lenárd) i režiséry (Jozef Bednárik, Robert Carsen, Johannes Felsenstein, Patrice Chéreau, Giancarlo del Monaco). Od roku 2006 vyučuje sólový zpěv na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze.

 

Jak se připravujete na nastudování titulní role opery Nabucco?

Na nové nastudování Verdiho Nabucca, jenž je v posledních letech mou nejčastěji interpretovanou rolí, se velmi těším. Jednak kvůli tomu, že ji mám moc rád, sedí mi, a za druhé jsem velmi napjatý a plný očekávání, s jakou koncepcí přijde José Cura. On je nesporně osobností s velkými divadelními zkušenostmi, které mohou být pro nás inspirací. Co se hudební stránky týče, vždy je prospěšné a užitečné se cíleně a detailně zaměřit i na permanentně opakovanou roli a vzít si ji takzvaně „do dílny.“ Reprízy bez pravidelného zkoušení s sebou přinášejí určité nánosy, či volnosti, které je čas od času dobré vyčistit. Proto se těším na opětovné zkoušky jak s korepetitory, tak s dirigentem Andreasem Sebastianem Weiserem a se všemi kolegy.

 

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě uvádí od března operu Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče, která se hraje na scéně Divadla Antonína Dvořáka. Jak velkou výzvou byla pro vás premiéra opery a nastudování role Borise Timofejeviče Izmajlova?

Inscenace Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě byla pro mě příležitostí trochu vybočující z mého dosavadního repertoáru. Role Borise je psána pro vysoký bas a charakter postavy je velmi hrubý a syrový. Spolu s dirigentem i režisérem jsme se snažili, aby se tyto aspekty dostaly do mého vokálního i hereckého projevu. Ze začátku jsem cítil, že je tento úkol pro mě velmi těžký a obtížně se mi dařilo do postavy takzvaně „napasovat,“ neboť můj naturel je poněkud odlišný. Musím moc poděkovat řediteli a režisérovi Jiřímu Nekvasilovi, že mě do ničeho násilně netlačil. V průběhu zkoušek nechal mou postavu přirozeně se vyvíjet, zrát a krystalizovat. Doufám, že jsem v konečném výsledku alespoň z větší části naplnil jeho vizi. Šostakovičova hudba je velmi expresivní, dramatická, místy až brutální. Tomu musí odpovídat i vokální výrazivo. Hlas je nutné posunout do trochu temnější roviny, je třeba použít intenzivnější modality zvuku a frázování i deklamace musí být celkově expresivnější. Naštěstí role Borise končí ve druhém dějství, takže není kvantitativně tak rozsáhlá a nápor se dá s nasazením určité fyzické kondice vydržet.

 

Jaké nadcházející projekty plánujete v zahraničí?

Co se týče mých plánů v zahraničí, tak na jaře jsem debutoval v roli Klingsora ve Wagnerově Parsifalovi v opeře Městského divadla v Chemnitz. Parsifal je výjimečné dílo, jak silou své mystické hudby, tak hlavně svým poselstvím, emoční a morální výpovědí. Je mi velkou ctí, že jsem byl jako Čech přizván k účinkování v tomto německém hudebně-dramatickém pokladu právě do Německa. V listopadu 2018 se těším na nové nastudování Janáčkovy Věci Makropulos ve Vlámské opeře v Antverpách. Role Barona Pruse mě provází již deset let a každé setkání s touto krásnou postavou a skvělou operou mi přináší potěšení i obohacení. Jsem rád, že budu mít možnost po deseti letech na tomto díle pracovat opět s českým dirigentem, hudební nastudování má na starosti skvělý Tomáš Netopil. Další mé zahraniční plány se datují již na roky 2019, kdy mne čeká nové nastudování Wagnerova Lohengrina, a 2020, kdy bych se měl pustit zřejmě do největší výzvy v mé dosavadní pěvecké kariéře, do role Wotana ve Wagnerově Valkýře. Obojí by mělo být v Německu.

Pokračování textu Hlas by měl znít přirozeně

Květnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Květnová „nej“ jsou ve znamení plejády koncertů Pražského jara, na kterých zazněla vokální díla od koncertního provedení opery přes symfonie nebo kantáty s orchestrem a sborem po písňové večery. Z koncertů s květnovým datem jsem zvládla ten k výročí založení státu Izrael se Symfonii č. 3 Kadiš Leonarda Bernsteina, nakonec pod taktovkou Tomáše Braunera se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Pražským filharmonickým sborem, sopranistkou Pavlou Vykopalovou a recitátorem Vladimírem Polívkou (14. května). Do programu PJ byly zařazeny také Dvořákovy Svatební košile s dirigentem Christianem Armingem, SOČR, Pražským filharmonickým sborem a sólisty Evou Hornyákovou, Richardem Samkem a Adamem Plachetkou (27. května). Přijely tři renomované vokální soubory – svůj výklad historicky poučené interpretace staré hudby Bachových kantát prezentoval Sir John Eliot Gardiner se svými vyhlášenými soubory Monteverdi Choir a English Baroque Soloists (17. května), soudobá hudba je doménou komorního uskupení Neue Vocalsolisten Stuttgart (16. května) a hudební podoby Jeruzaléma napříč staletími a náboženstvími představil ve svém projektu Jeruzalém Jordi Savall. Zahraniční vokální soubory rozšířilo vystoupení Martinů Voices pod vedením Lukáše Vasilka ve Španělské synagoze se soudobými kompozicemi inspirovanými židovskou kulturou a sborovými úpravami Mahlerových písní (20. května). Tvorba židovských skladatelů, do jejichž osudů zasáhla druhá světová válka, tvořila dramaturgickou linii písňového večera sopranistky Ireny Troupové a klavíristy Jana Duška (15. května) s názvem Těžké je opustit krásu. Z vokální tvorby Leoše Janáčka vybrali tenorista Jaroslav Březina, mezzosopranistka Eva Garajová a klavírista Marián Lapšanský Zápisník zmizelého a několik jeho úprav ze sbírky Moravské lidové poezie v písních (19. května). Další vokální koncerty Pražského jara budou spadat do červnových „nej“.

Kromě koncertů Pražského jara měl na Novoměstské radnici za klavírního doprovodu belcantový recitál barytonista Lukáš Bařák se svými talentovanými vrstevníky – tenoristou Petrem Nekorancem a sopranistkou Kristýnou Kůstkovou.

Samozřejmě se nezastavil ani operní provoz. Hned ve dvou interpretacích mladých českých režisérek jsme mohli vidět Mozartovu operu Così fan tutte, jak ji nastudovali studenti pražské AMU a brněnská Janáčkova opera. A pražské Národní divadlo přizvalo k poloscénickému provedení Mozartova Tita takovou osobnost, jakou je Marc Minkowski. V Ostravě doplnili dramaturgii Verdiho Traviatou.

Do „databáze“ pro květnová „nej“ zařazuji i starší operní inscenace, kterým ale dodalo nový rozměr květnové představení. To je případ Belliniho Normy v Národním divadle, kdy v titulní roli vystoupila Edita Gruberová, a také hostování ostravské opery s Brittenovým Zneuctěním Lukrécie ve Stavovském divadle v Praze.

V květnu jsem také viděla reprízu dubnové premiéry Janáčkových Příhod Lišky Bystroušky v opavském Slezském divadle.

Pokračování textu Květnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Peter Lipa – Když hudba byla ještě vzácná

„Chci dělat hudbu tak, abych nemusel myslet na to, jestli splňuje nebo nesplňuje nepsaná kritéria,“ vysvětluje zpěvák Peter Lipa svůj vztah ke stylovým odklonům ve své tvorbě.

Robert Buček

Peter Lipa Foto archiv

„Pokud s hudbou někam přímo míříte a minete se cíle, tak je po všem…“

 

Představovat jméno Petera Lipy asi není nutné. Legenda československé hudební scény, zpěvák a organizátor, který nevídaným způsobem pozvedl úroveň jazzu na Slovensku, přičemž sám hranice tohoto žánru již dávno několik let záměrně překračuje, oslavil koncem května 75. narozeniny. Muž v nejlepších letech i dnes s chutí koncertuje (často již v doprovodu svého syna) a nadále ochotně poskytuje rozhovory. A co je podstatné, zůstává při tom stejně skromným, jakým byl na začátku své kariéry.

 

Jak si vzpomínáte na své první kontakty s hudbou?

Už moje dětství a dospívání v Prešově bylo s hudbou poměrně úzce spjato. Byl jsem náruživý posluchač a do dnešního dne si myslím, že právě posluchač je nejdůležitější článek řetězce, který začíná hudebníkem. Vybavují se mi první desky, pirátské nahrávky z Polska na pohlednicích, z Maďarska na aluminiových deskách vyrobených s písničkami na zakázku nebo z jugoslávského časopisu DŽUBOKS. Jednoduše, hudba byla vzácná a sháněli jsme ji, kde se dalo. Vzácností bylo už poslouchat hudbu, nemuseli jsme ji vlastnit.

 

Prý jste na nějakém rádiu odpověděli na soutěžní otázku a vyhráli jste elpíčko…

Radio Canada mělo takovou naučnou relaci, na jejím konci dali otázku z jejího obsahu. Někteří z těch, kteří odpověděli, pak dostali album. I to byla jedna z možností, jak se dostat k novým deskám.

 

Asi první bigbítovou kapelou v Prešově byla Futurama. Udržujete ještě nějaké kontakty s jejími bývalými členy? Nakolik ovlivnila tato kapela vaše další hudební kroky?

Samozřejmě, že si je všechny pamatuji a vím, že tam hráli i další. Ale v době Futuramy jsem už působil v Bratislavě a začínal jsem zpívat. Pro mě byly zajímaví i chlapci, kteří hráli v Prešově první dixieland – Jožko Maksim, Milan Geriak, Arpi Duna, Belo Varga… Já jsem ještě dlouho zůstal takovým rokenrolovým fanouškem. Jazz jsem uctíval jako posluchač, ale dotýkat se ho jsem se zpočátku neodvážil.

 

Definitivně vás zlomil nakonec Ray Charles s I Got A Woman…

No, nalomený jsem už byl pořádně, vždyť to už jsem hrál na kytaru a zpíval všude, kde se dalo. Ale hudebně to ve mně způsobilo absolutní revoluci. Najednou jsem slyšel v jedné skladbě všechno to, co jsem na hudbě obdivoval a měl rád. Racionálně jsem to ani nedokázal pojmenovat, ale bylo to dokonalé.

 

Odjel jste studovat stavařinu do Bratislavy. Tam jste se setkal s dalšími kapelami a netrvalo dlouho, najednou jste v jedné z nich hrál…

Bylo to ve druhém ročníku na vysoké, když jsem dostal nabídku od kamarádů Bruna Beisetzera a Daniela Wintera do nově vznikající skupiny Struny na internáte Bernoláka. Tehdy se totiž v Bratislavě hrálo na vysokoškolských kolejích.

 

Pamatujete si ještě něco ze zeměměřičství…

No, na něco bych si určitě vzpomněl, ale hodně toho nebude. Kromě teodolitů tam byl i nivelák (se smíchem)…

 

Co vás nakonec definitivně přesvědčilo o tom, že se budete v kariéře věnovat jazzu? Bylo blues tím, co přemostilo váš zájem od bigbítu k jazzu?

Blues jsem jako pojem objevil až později. Bylo to na zájezdu v Polsku s Istropolitanou. Tam jsem potkal pár polských hudebníků, kteří již tyto výrazové prvky rozlišovaly. A vlastně tam jsem také zjistil, že to, co mám rád, má nejblíže k blues. Proto, když jsme později zakládali skupinu Blues Five, bylo už všechno jasné. Jenže na pozicích klasického dvanácti taktového blues jsem zůstal krátce. Zjistil jsem, že jazzoví hudebníci hrají těch 12 taktů s mnohem bohatší harmonií a to se stalo v mém dozrávání důležitým milníkem.

Pokračování textu Peter Lipa – Když hudba byla ještě vzácná

Václav Týfa – Být za všech okolností dobře naladěn

Jakub Horváth

 

Václav Týfa – koupě nové křídlovky v Brass Studiu Arnolda Kinkala Foto archiv

Milovníkům jazzu nepochybně neuniklo, že 4. března oslavil pětasedmdesáté narozeniny legendární trumpetista Václav Týfa, který svou hudební dráhu započal jako talentovaný houslista, avšak z důvodu zdánlivě drobného handicapu při hře na housle se nakonec etabloval jako lídr trumpetových sekcí. V tomto směru se stal naprostým fenoménem. Svoji veleúspěšnou hráčskou kariéru ukončil přede dvěma lety.

 

V roce 1960 jste zvítězil na Mezinárodní houslové soutěži Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí. Kdo vás na tuto prestižní soutěž přihlásil?

Od dětství jsem navštěvoval houslovou třídu Bohumila Tauše v Lidové škole umění na Kladně, která mě na Kocianovu houslovou soutěž v příslušné věkové kategorii delegovala. Nakonec jsem vyhrál s Romancí skladatele Johana Svendsena a s touto skladbou jsem rovněž absolvoval svoje první nahrávání do rozhlasu v kladenském Dělnickém domě.

 

Bylo tedy zcela nabíledni, že budou vaše další kroky směřovat na konzervatoř, nebo jste uvažoval ještě o jiné profesi?

Po maturitě na gymnáziu jsem byl přijat na Pedagogický institut v Brandýse nad Labem. Mezitím si mě však na zmiňované Kocianově soutěži všiml prof. Schneberger, který vyučoval na Pražské konzervatoři, a nabídl mi jít k němu studovat. Okamžitě jsem se rozhodl pro druhou variantu.

 

Proč jste v průběhu studijních let na konzervatoři přešel z houslí na trubku?

Na konci 1. ročníku mně pan profesor Schneberger oznámil, že mám příliš malé rozpětí mezi palcem a ukazováčkem, což by s největší pravděpodobností bylo při dalším studiu na překážku. Když zjistil, že hraji také dva roky na trumpetu, doporučil mě do trumpetové třídy k Václavu Paříkovi.

 

Dával vám někdo pokyny a rady ohledně nátisku?

Ne, byl jsem samouk. Doma mně tatínek ukázal správný prstoklad a dál už jsem cvičil sám. Záhy jsem s Vítkem Fialou založil Kladenský dixieland a také jsem začal hrát s tanečními orchestry Bóry Kříže a Vladimíra Bromského. U prof. Paříka jsem samozřejmě musel absolvovat zjišťovací zkoušky na nástroj. Problém však spočíval v tom, že jsem neznal žádné etudy. Vypůjčil jsem si tedy Školu Jaroslava Koláře a vzápětí jsem z listu několik etud Paříkovi přehrál. Pan profesor byl spokojen a navzdory tomu, že nerad bral cizí žáky, mě do své třídy přijal. Musel jsem však během prvního ročníku zvládnout ve hře na trubku osnovy dvou ročníků, abych byl na stejné úrovni v teoretických předmětech.

 

Kteří kantoři nejvýrazněji formovali váš tvůrčí projev?

Co se týče houslí, příliš daleko jsem se nedostal, protože věnovat se s plným nasazením dvěma nástrojům nelze. Pokud jde o trumpetu, musím jmenovat Václava Paříka, který mě dokonce dával za vzor spolužákům Mirkovi Jelínkovi a Jardovi Lautnerovi, protože jsem na rozdíl od nich během jednoho týdne nacvičil až čtyři etudy.

 

Jak probíhaly začátky vaší kariéry profesionálního trumpetisty?

Během studia na konzervatoři mě oslovil trumpetista a spolužák Mirek Jelínek, jestli bych měl zájem hrát na Libereckých výstavních trzích s tamějším big bandem Ladislava Bareše. Začal jsem tedy do Liberce dojíždět. Zanedlouho sem přijel také v rámci těchto trhů vystupovat Orchestr Karla Vlacha. Hráli jsme ve stejném programu, a jak jsem se později dozvěděl, všiml si mě jako sólisty člen Vlachovy kapely saxofonista Jaroslav Kopáček, jenž mě doporučil za právě odcházejícího trumpetistu Vlastimila Hálu. Moje první profesionální angažmá ale začalo v srpnu 1962 v Orchestru Zdeňka Marata, který hrál ve Slovanském domě. Dlouho jsem tam však nepobyl, protože jsem vzápětí dostal nádherný dopis od Vlastimila Hály, který se chtěl naplno věnovat skladatelské a aranžérské práci a požádal mě, abych za něho nastoupil do Orchestru Karla Vlacha. Tuto nabídku jsem samozřejmě ihned přijal a 17. října 1962 jsem se stal jeho členem.

 

V jakém složení hrála tehdejší Vlachova trumpetová sekce?

Rudolf Přibík hrál první trumpetu, Václav Král druhou, Miloslav Bureš třetí a já jsem začínal na čtvrté. Míla Bureš byl specialista na sólové kantilény a pomalé melodické skladby lyrického charakteru. Nikdo z kolegů však nehrál jazzová sóla, tudíž jsem byl nucen tuto mezeru zaplnit. Za nějaký čas jsem požádal pana Vlacha, abychom si s Vaškem Králem prohodili trumpetové party, protože vzhledem k častým sólům jsem se potřeboval během hraní v sekci pohybovat ve vyšším trumpetovém rejstříku. V létě 1963 se přihodilo, že kolegové Přibík a Král se z hecu vzájemně nadzvedávali, až Vašek Rudovi natrhl slezinu. Vzápětí jsme jeli hrát na Liberecké výstavní trhy, kdy Ruda vzhledem k této indispozici byl schopen odehrát maximálně čtvrtou trumpetu. Na pozici lídra trumpetové sekce jsem ho musel nahradit já a tento post jsem už nikdy v žádném orchestru neopustil.

Pokračování textu Václav Týfa – Být za všech okolností dobře naladěn