Květa Hanková

14. 12. 1929 – 15. 5. 2018

Smutné zprávy z ciziny docházejí většinou s mírným zpožděním. Tak přišlo také oznámení, že ve švýcarském St. Gallenu zemřela ve věku 88 let dlouholetá sólistka operety Divadla J. K. Tyla v Plzni, paní Květa Hanková, manželka slavného českého dirigenta Jiřího Kouta. Narodila se v Praze 14. 12. 1929, část mládí prožila v Kardašově Řečici. Záliba ke zpěvu ji jako dvaadvacetiletou přivedla do sboru tehdejší Armádní opery, kde strávila tři roky. Její nadání neuniklo pozornosti šéfa plzeňské operety, skladatele a dirigenta J. O. Karla, který jí v roce 1955 nabídl smlouvu už jako sólistce. V novém angažmá se poprvé představila jako Laura v Millöckerově operetě Žebravý student. Po tomto úspěchu rychle následovaly další role, vesměs stěžejní. Z Květy Hankové (podle prvního manželství dočasně Kittnarové) se stala první dáma plzeňské operety. Byla kněžnou Annou Elisou v Lehárově Paganinim, Rosalindou ve Straussově Netopýrovi, Helenou v Nedbalově Polské krvi, Offenbachovou Krásnou Helenou, Frimlovou Rose Mary i Kálmánovou Hraběnkou Marikou.

V šedesátých letech se dramaturgie operety Divadla J. K. Tyla vydala odvážnou cestou uvádění soudobých západních muzikálů a právě Květa Hanková byla oporou těchto inscenací – např. jako Líza v My Fair Lady, Cajtl v Šumařovi na střeše, Julie v Lodi komediantů a zejména jako Lilli Vanessi v Líbej mě, Káťo! (Kiss me, Kate), uvedeném v Plzni v roce 1963 u nás vůbec poprvé. Když v říjnu 1970, dva měsíce po sovětské okupaci, nastudoval Jiří Kout v plzeňské opeře Smetanovy Branibory v Čechách jako výraz neskrývaného protestu, svěřil Květě Hankové úlohu Ludiše. Plně v ní využila možnost prokázat jak svůj občanský postoj, tak mimořádné pěvecké kvality. Koncem roku 1971 byl Jiří Kout donucen z politických důvodů z Plzně odejít; později se mu podařilo získat místo korepetitora a dirigenta v Národním divadle v Praze. Květa Hanková v angažmá zůstala až do roku 1977. O rok později se oba rozhodli k emigraci, která Jiřímu Koutovi otevřela dveře na cestu k celosvětové slávě, po níž ho Květa Hanková už jen oddaně následovala.

                                                                                                                        Jaroslav Someš       

Dubnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové – tentokrát bez propadáku se zážitkem souznění sopránu a cinku

Pro dubnová „nej“ vybírám ze dvou operních premiér (opavskou premiéru Janáčkových Příhod lišky Bystroušky uvidím až v květnu) a čtyř koncertů.

Pražské Národní divadlo debutem Ivana Achera Sternenhoch představilo další z objednaných operních novinek a plzeňské Divadlo J. K. Tyla z operního odkazu Zdeňka Fibicha připomnělo Nevěstu messinskou.

Vokálním koncertům v dubnu dominovala stará hudba v programech souborů Collegium 1704 (Pane, slyš mé prosby), Cappella Mariana (Quintaessentia) a ve vystoupení Hany Blažíkové s cinkistou Brucem Dickeym (Breathtaking). S operními áriemi v Praze vystoupil Erwin Schrott.

 

Zážitek ze souznění sopránu a cinku

Koncert sopranistky Hany Blažíkové a hráče na cink Bruce Dickeyho v kostele sv. Šimona a Judy v rámci komorního cyklu FOK byl zážitkem z celé řady důvodů. Nejen díky této nádherné zvukové kombinaci za citlivého doprovodu komorního orchestru dvou houslí, teorby, violy da gamba a cembala nebo varhan. Pohladil po duši i díky interpretačnímu mistrovství a souznění obou protagonistů. A nabídl neotřelou dramaturgii. Blažíková a Dickey na něm představili program ze své loňské, vysoce hodnocené nové nahrávky nazvané Breathtaking  / Dech beroucí. Zazněly na něm skladby z doby, kdy se cink plně uplatňoval v nejrůznějších hudebních žánrech – v první části koncertu sakrální hudba italských skladatelů pozdní renesance a raného baroka, v druhé části hudba oratorní a operní konce 17. století. Z této dramaturgie se dobou vzniku vymykalo, ale svým charakterem do ní zapadalo moteto soudobé řecké skladatelky Calliope Tsoupaki s posmutnělou meditací sopránu, cinku a violy da gamba, jejichž melodické linie se proplétaly nad částí starozákonní Písně písní Nigra sum.

Upoutávka na květnové číslo

Z květnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Vzpomínku na bývalého šéfredaktora Hudebních rozhledů, Jana Šmolíka, který časopis řídil v letech 1990–2004.
  • Rozhovor s Petrou Lang, která letos na Pražském jaru vystoupí již potřetí, tentokrát s Českou filharmonií a po boku Matthiase Goerneho jako Judith v koncertním provedení Bartókova Modrovousova hradu.
  • Z rubriky Události ohlédnutí za  autorským večerem skladatele a ředitele Pražské konzervatoře, Pavla Trojana, na němž vedle orchestru Praga Sinfonietta, řízeného Pavlem Trojanem mladším, vystoupili – houslistka Marie Hasoňová, pěvci Dušan Růžička a Anna Trojanová a ženská část studentského pěveckého  sboru Pražské konzervatoře, zvaného Punkt.
  • Z rubriky Festivaly, koncerty recenze na festivaly Pardubické hudební jaro a plzeňské Smetanovské dny, vystoupení České filharmonie, která mimo jiné uvedla českou premiéru Tance mrtvých Thomase Adčse, který koncert i sám dirigoval,  původem uruguayského barytonisty Erwina Schrotta, který se představil s Janáčkovou filharmonií, řízenou Claudiem Vandellim ve Smetanové síni Obecního domu již podruhé, či koncert souboru Ensemble Berlin Prag, jenž si pro posluchače připravil program s názvem Tribute to Jan Dismas Zelenka.
  • V rubrice Horizont tentokrát přinášíme recenzi více než tříhodinového večera Bach Meets Gershwin, jehož hlavní hvězdou byl v Kongresovém centru skvělý houslista Nigel Kennedy, a ohlédnutí za jubilejním Febiofestem, jehož zástupci jednu z cen – sošku Kristiána – předali francouzskému  zpěvákovi a herci Charlesi Aznavourovi.
  • Z oper, realizovaných na našich scénách, bychom rádi upozornili na diskutovanou premiéru Janáčkových Výletů páně Broučkových v pražském Národním divadle, v níž se hudebního nastudování chopil Jaroslav Kyzlink, režií byla pověřena Sláva Daubnerová, scénu vytvořil Pavel Borák a hlavní roli výborně ztvárnil Jaroslav Březina, na velmi zdařilou inscenaci Fibichovy Nevěsty messinské v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde se taktovky ujal Jiří Štrunc, režie Martin Otava, scény Ján Zavarský a hlavní role nastudovali Jiří Kubík v alternaci s  Filipem Bandžakem a Jana Foff Tetourová, kterou jistila Kateřina Jalovcová, či impresionisticky laděnou Pucciniho Bohému v libereckém Divadle F. X. Šaldy, nastudovanou Martinem Doubravským a režírovanou Lindou Keprtovou, s Rodolfem Paola Lardizzona a Mimi Lucie Kašpárkové. Za pozornost určitě stálo i vyhlášení Cen Thálie, kde v oblasti opery uspěli Maida Hundeling za Desdemonu ve Verdiho Otellovi v Národním divadle moravskoslezském a Svatopluk Sem za Giorgia Germonta v La traviatě v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a za celoživotní umělecké mistrovství byl oceněn emeritní sólista Opery Národního divadla v Praze, tenorista Miroslav Švejda. Dobře udělal také ten, kdo se byl podívat na březnový přímý přenos z newyorské Met, odkud tentokrát vysílali novou inscenaci Mozartovy opery Cosě fan tutte, či na přímý přenos Asafjevova baletu Plameny Paříže z Bolšovo těatra v Moskvě.
  • Ze zahraničí jsme tentokrát vybrali hodnocení Pucciniho Tosky v rámci festivalu Osterfestspiele Salzburg, kterou hudebně skvěle nastudoval Christian Thielemann a v níž se titulní role výtečně zhostila Anja Harteros, i když ve velice kontroverzní režii Michaela Sturmingera, a operní inscenace Návštěva staré dámy Gottfrieda von Einem, uvedené v Theater an der Wien ve vynikajícím  nastudování Michaela Bodera a zdařilé režii Keitha Warnera, jejíž dominantou se stal výkon švédské mezzosopranistky Katariny Karnéus.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:

Pokračování textu Upoutávka na květnové číslo