Věra Šustíková: Třetí vlna melodramu potřebuje následovníky

Radmila Hrdinová

 

Věra Šustíková Foto Eva Hubatová

Muzikoložka Věra Šustíková je prezidentkou Společnosti Zdeňka Fibicha a přední českou odbornicí na melodram. Před dvaceti lety uvedla v život projekt Oživení českého koncertního melodramu, jehož zásluhou dospělo toto umění ke svému třetímu znovuzrození. Kratší verzi rozhovoru, který s ní vedla Radmila Hrdinová a kterou jsme uveřejnili v tištěné verzi Hudebních rozhledů, zde doplňujeme obsáhlejším povídáním, v němž se dozvíte k tomuto zajímavému tématu další podrobnosti.

 

Kde se zrodil váš zájem o melodram?

Na počátku stál dopis adresovaný Fibichově společnosti z univerzity v americkém Stanfordu s pozváním na konferenci o melodramu na rok 1996. Tehdejší prezident Společnosti, muzikolog Jaroslav Jiránek, mě požádal o příspěvek mapující historii českého melodramu. Příprava znamenala rok intenzivní heuristické práce. Součástí přednášky měly být i živé ukázky. S hudební složkou nebyl problém, protože klavírista Boris Krajný měl v USA ve stejný čas recitál. Ale na herce jsme nedostali finance, takže prof. Jiránek rozhodl, že se přednesu mám ujmout sama, ačkoli jsem s melodramem neměla žádné zkušenosti. Pod jeho vedením jsem nastudovala tři Fibichovy melodramy, a nakonec kromě účasti na konferenci z toho bylo přednáškové a koncertní turné po USA a Kanadě i s účastí amerických herců, pro něž jsme nechali Fibichovy melodramy přeložit do angličtiny. Součástí turné byla i naše prezentace v různých rozhlasových stanicích. Zatímco v USA byl o melodram velký zájem, u nás v té době vládla naprostá pustina. Tehdy jsem se rozhodla věnovat se oživení melodramu tak, abychom mohli zvát zájemce ze zahraničí k nám, a ne naopak. Musela jsem ale složitě vysvětlovat, co to vlastně melodram je, a obhajovat, proč mu věnovat pozornost i finance. Po turné po Los Angeles, Stanfordu, Portlandu, Vancouveru, Montrealu, Torontu a New Yorku se u nás podařilo sjednat jedno jediné vystoupení v Unhošti, a to ještě na bázi osobních kontaktů. O melodram byl totální nezájem.

Co jste tedy k jeho oživení podnikla?

V roce 1997 byl schválen na půdě Společnosti Zdeňka Fibicha projekt Oživení koncertního melodramu. Podařilo se ho navázat na koncepci oslav Fibichova výročí 1998–2000 s vyústěním na mezinárodní vědecké konferenci Fibich – melodram – secese. S režisérem Lubomírem Poživilem jsme začali studovat repertoár pro koncertní přehlídku melodramu, s Jaroslavem Jiránkem jsme uspořádali seminář o jeho interpretaci, na který přišli jen herci Bořivoj Navrátil a Marta Hrachovinová, naši první interpreti pozdějších festivalů melodramu. Postupně přibyli další, Jana Štěpánková, Hana Maciuchová, Marie Málková, Dalimil Klapka, Petr Kostka, Carmen Mayerová… Snaha o oživení melodramu postupovala po třech liniích: koncertní, z níž vznikl festival, interpretační, která vyústila v Umělecké dílny, a soutěž, původně pro profesionální herce, poté pro mladé interprety. Podařilo se nám vyvolat zájem a vybudovat podmínky pro mezinárodní soutěž, jež se koná jednou za dva roky, mezi tím je národní kolo jako příprava na účast v mezinárodním klání. Na soutěži jsem od počátku pracovala s Martou Hrachovinovou, která je posledních deset let její ředitelkou a hlavní organizátorkou.

Festival a soutěž byly původně zcela oddělené, ale postupně se na festivalu začali uplatňovat účastníci soutěže, především v každoročním koncertu vítězů. Je zajímavé, že o melodram projevili zájem především tvůrčí umělci, zatímco pro odbornou obec muzikologů byl dlouho čímsi zcela nezajímavým a neperspektivním.

 

Nejenže jste oživili existující melodramy, ale inspirovali jste i novou tvorbu…

První dva ročníky festivalu byly ryze retrospektivní, uvedli jsme české a světové klasické melodramy. Třetí byl věnován Fibichovi, a to i v provedení umělců z Německa a USA, kteří uvedli jeho melodramy ve svých rodných jazycích. Ale už k fibichovskému výročí jsme získali nové skladby. První se zrodila na soutěži, její autor Jiří Pakandl ji nazval Básně, třásně, rohypnol a teď se objeví po letech v repríze na festivalu. Přímo pro festival napsal první novinku Emil Viklický na Shakespearův Sonet 66, později ji rozšířil na tři sonety. Od roku 2000 pro nás začali pravidelně psát renomovaní autoři, kromě Emila Viklického třeba Jiří Teml, Jan Klusák, Josef Marek, Zdeněk Zahradník, Jiří Matys… Získali jsme i autory z regionů, jimž byly věnovány jednotlivé festivalové večery. A konečně skrze interprety melodramu i zahraniční autory, Francouze, Belgičany, Němce, Rakušany.

 

Jak se vám dařilo rozšířit okruh interpretů?

Náhodně i záměrně, s Lubomírem Poživilem jsme oslovovali herce, o nichž jsme věděli, že k melodramu mají předpoklady. Ne každý je schopen číst partituru jako třeba herečka Apolena Veldová, ale jde o to, aby cítil hudební frázi, záleží i na barvě a síle hlasu, smyslu pro rytmus. Zpočátku šlo o střední generaci, posléze se přidala i mladší. Díky dirigentu Jiřímu Petrdlíkovi jsme objevili talenty i mezi muzikálovými herci, třeba Ivanu Jirešovou jsme získali pro letošní nastudování Ariadny. Za ta léta jsme si vychovali novou generaci herců jako je Petr Stach, Filip Sychra, Tereza Kostková, Jan Meduna,Ondřej Novák a další. A stejně tak i klavíristy – Mirek Sekera, Daniel Wiesner, Jan Dušek či Ivo Kahánek jsou výborní interpreti melodramu.

 

S tím souvisí i to, že od roku 2002 se věnujete výuce melodramu na pražské DAMU…

Začínala jsem učit s Hanou Maciuchovou, po roce jsem výuku převzala sama. Melodram byl ovšem začleněn mezi volitelné předměty jako jízda na koni, šerm nebo práce s mikrofonem, což jsou nepochybně atraktivnější záležitosti. Nešlo mi o to vychovat perfektní interprety, ale vzbudit jejich zájem, což se podařilo. Třeba Ondřej Novák se vypracoval na zdatného interpreta, který zvítězil i v mezinárodní soutěži. Ale výuka melodramu měla velký význam i pro mě, pro zjištění, co práce na melodramu vyžaduje a jak to sdělit začínajícím hercům. Díky tomu dnes už vím, že k melodramu je třeba určitá kombinace talentu nejen pro herce a hudebníky, ale i pro skladatele, hodnotitele, a dokonce i posluchače. Pokud někdo není schopen vnímat melodram jako celek, nemůže se mu líbit.

 

Od uvádění komorních děl s doprovodem sólových nástrojů jste se dostali i k uvedení melodramů s orchestrem. Jak se pracuje s dirigenty?

Ne každý z nich je schopen se s melodramem vyrovnat, respektovat linii mluveného slova a vnímat požadavky režiséra a herce. První, u koho jsme našli pochopení, byl Tomáš Koutník a poté Marek Štilec a Jiří Petrdlík, který má pro melodram výjimečný cit. Během let jsme spolu uvedli řadu objevů, ať už to byla Prauptnerova Kirké, Škroupův Bratrovrah anebo Prokofjevův Evžen Oněgin. Je to i výsledek mého trvalého průzkumu hudebních archivů a knihoven, kde lze pořád objevovat zajímavá a nehraná díla. Tyto akce výrazně obohacují koncertní život, i když přesahují svým rozpočtem možnosti festivalu melodramů. Proto mě velmi těší, že jsme inspirovali k zájmu o melodram i renomovaná orchestrální tělesa, jež nás zvou k režijní spolupráci. Letos v dubnu například Český národní symfonický orchestr s Liborem Peškem k nastudování oratoria Jana z Arku na hranici, kde se uplatnila řada herců z festivalu v čele s Terezou Kostkovou a Petrem Kostkou. K popularizaci melodramu přispívá i Živá antologie melodramu (dříve pod názvem Turné koncertního melodramu), kdy se snažíme vyjíždět do regionů s repertoárem nastudovaným na festivalu. Ze strany publika je melodram přijímán vstřícně, ale mnozí organizátoři k němu mají stále nedůvěru. Větší šanci na úspěch má, když osobnosti jako Soňa Červená nebo Hana Maciuchová zařadí melodram na repertoár svého koncertního vystoupení. A musím říct, že řada z nich to činí s velkou odpovědností a elánem.

 

Pořádáte také tvůrčí dílny melodramu. Kdo je navštěvuje?

Jednak jsou to uchazeči o účast v soutěži, kteří si chtějí ověřit, zda na to mají, další část dílen je otevřená veřejnosti. Navštěvují je nejen zájemci o toto umění, ale i ti, kdo si chtějí vylepšit slovní projev, učitelé dramatických oborů ze ZUŠ, žáci základních i středních škol, anebo prostě kdokoli, kdo projeví o toto umění zájem. Informovat se mohou na webových stránkách Českého muzea hudby. Na dílnách si mohou zájemci nejen vyzkoušet melodram, ale dovědět se cenné informace o vylepšení svého mluvního projevu a veřejného vystupování.

 

Jste autorkou tří knih o melodramu. Můžete je čtenářům přiblížit?

První z nich vychází z mé dlouholeté práce na shromažďování databáze českého koncertního melodramu, což obnáší téměř tisíc položek. A zároveň z mé disertační práce zkoumající originalitu skladebné metody melodramu Zdeňka Fibicha. Tato kniha vyšla v roce 2014 v Olomouci a jmenuje se Zdeněk Fibich a český koncertní melodram. Zabývám se v ní vývojem evropského koncertního melodramu před Fibichem i srovnáním Fibichových melodramů s jinými evropskými autory té doby. Na jeho dílech pak ukazuji kompoziční i interpretační problematiku melodramu jako takového. Druhá kniha Fibichova Hippodamie a Hippodamie Vrchlického vyšla loni v Praze. Jádrem je kritická edice libreta Hippodamie, respektive rekonstrukce původního zhudebněného textu zaneseného spoustou dodatků a oprav. Edici textu provází studie o vzniku Hippodamie z hlediska autorského podílu na textu ze strany Vrchlického i Fibicha. Třetí, letos vydanou publikací, je zmapování a shrnutí dvacetileté historie mého projektu Oživení koncertního melodramu, který zahrnuje provázané činnosti badatelské, pedagogické a umělecké. Hlavní pozornost je věnována festivalu koncertního melodramu se soupisem repertoáru se jmény autorů i interpretů a osmdesátistránkovou barevnou fotografickou přílohou dokumentující průběh festivalu i výzkumu melodramu. Název Nová vlna koncertního melodramu naznačuje, že završení dvaceti festivalových let znamená třetí vlnu oživení zájmu o melodram. První je spojená s tvorbou Jiřího Antonína Bendy v 18. století, druhá, u nás reprezentovaná hlavně tvorbou Zdeňka Fibicha, končila na začátku 20. století a pak následoval propad zájmu o melodram, a na přelomu tisíciletí se nám snad podařilo nastartovat třetí vlnu. Jak bude mocná a trvalá, je otázka, která už nezáleží úplně na naší generaci. To už vyžaduje následovníky.

Napsat komentář