Hudba z repertoáru Nového německého divadla v Praze

Praha, Národní divadlo

Vojtěch Mojžíš

 

Zahajovací koncert 135. sezony Opery Národního divadla se uskutečnil 14. 9. 2017 v budově Národního divadla, tedy přímo pod slavným nápisem Národ sobě. Byla to 3. akce novodobé tradice, kdy operní soubor zahajuje sezonu nikoliv dramatickým představením, ale koncertem. S touto myšlenkou přišel před časem umělecký šéf opery, skladatel a dirigent Petr Kofroň. Jejím prostřednictvím nastolil dvě velmi nosná témata. Předně vytvořil jedinečnou příležitost, kdy operní orchestr, jedna z nejpodstatnějších složek každého operního souboru, hned na úvod sezony demonstruje svoji připravenost zvládat na vysoké profesionální úrovni umělecké úkoly, které na něj budou během nadcházející sezony kladeny. Druhé téma je neméně závažné, vyplývá z respektu a úcty k historii Národního divadla, jedné z nejvzácnějších hodnot naší národní kultury. Je potřeba, či dokonce povinnost neustále zhodnocovat všechno to, čeho ve své dosavadní historii operní provoz v Praze dosáhl. Kofroň si uvědomil, že zde nestačí jen verbální rovina, v níž se v tomto směru pohybuje veškerá dosavadní historiografická aktivita (sepisování dějin, muzikologické konference, učené debaty), a proto se soustředil na rovinu praktickou. Systematickým bádáním v archivu Národního divadla shromáždil hodnotný, málo využívaný notový materiál na originální, dramaturgicky velmi cenné akce: 8. 9. 2015 se konal první takovýto koncert a příznivcům naší první scény nabídnul ukázky z řady odložených, dnes již téměř zapomenutých, nicméně zajímavých orchestrálních děl, která byla v této instituci kdy hrána. O rok později, 16. 9. 2016 pak přišel s ukázkami z méně známých oper, které před mnoha lety patřily k oblíbeným titulům Národního divadla.

Tentokrát, na prahu sezony 2017/2018, se vydal po stopách ve své době mimořádně úspěšných, dnes však již zapomenutých operních partitur, spojených s historií té pražské operní scény, která se nyní krčí mezi hlavním nádražím a v současné době velkoryse rekonstruovaným komplexem Národního muzea. Ani solidně obeznámený současný operní příznivec nemohl mít tušení, kolik pozoruhodných skladatelských osobností zde zanechalo své stopy. Orientovat se v tak široké nabídce jmen a titulů by však bylo obtížné, nebýt systematického a vskutku zasvěceného přístupu dramaturgyně večera Jitky Slavíkové, jejíž průvodní slovo k programu, otištěné v programové brožuře, by mohlo být bez sebemenších korekcí přiloženo jako cenný dodatek ke kterékoliv seriózní učebnici dějin evropské hudby.

Nové německé divadlo bylo otevřeno v roce 1888 a veřejnost je v průběhu let znala pod více názvy: Neues deutsches Theater, Divadlo 5. května, Smetanovo divadlo, Státní opera Praha. V současné době je sídlem Státní opery, druhé operní scény Národního divadla, jeho budova je však v rekonstrukci a celý soubor tedy pracuje v provizorních podmínkách. Myšlenka pověřit jeho orchestrální těleso úkolem zahájit letošní operní sezonu Národního divadla se tedy u hudebníků setkala s mimořádným pochopením a Petr Kofroň, který s tímto orchestrálním tělesem dosud nikdy nepracoval, tak dostal příležitost uvnitř instituce navázat nové kontakty, které právě dnes přinesly své ovoce.

Na úvod večera byla zařazena předehra k opeře Donna Diana, jejímž autorem je vídeňský rodák Emil Nikolaus Joseph von Reznicek (1860–1945). Následovala mezihra ze 2. dějství opery Myrtia od rovněž rakouského skladatele Ludwiga Rochlitzera (1880–1945). Londýnský rodák Henry Charles Litolff (1818–1891) byl na večeru zastoupen Čardášem ze 3.dějství své opery Templáři, autorem opery Čarodějnice je dánský skladatel August Enna (1859–1939), vyslechli jsme předehru ke 4. dějství. Španěla Tomáse Bretóna (1850–1923) reprezentovala předehra ke 2. dějství jeho opery Garín. Španělský námět má opera Boabdil, poslední maurský král od Moritze Moszkowského (1854–1925), rodáka z pruské Wrocłavi. Následovala mezihra z 1. dějství opery Houslař z Cremony od Maďara Jenö Hubaye (1858–1937), první polovinu večera pak uzavřela předehra ke 3. dějství opery V dolním přístavu od Itala Niccoly Spinelliho (1865–1909). Závěr 1. obrazu 2. dějství opery Pepita Jiménez Isaaka Albénize (1960–1909), dalšího Španěla na programu večera, otevřela druhou polovinu tohoto pozoruhodného večera. Němec Siegfried Wagner (1869–1930) je autorem opery Medvědí kůže, zazněla mezihra ze 3. dějství. Chopin je název opery, jejímž autorem je další Ital v programu, Giacomo Orefice (1865–1922). Polák Ignác Jan Paderewski (1960–1941) napsal hudební drama Manru, z něhož jsme vyslechli předehru ke 3. dějství, Ital Lorenzo Filiasi (1878–1963) je autorem opery Manuel Menendéz, ze které zazněla orchestrální dohra. Závěr koncertu patřil předehře k opeře Alpský král a nelida od německého skladatele Leo Blecha (1971–1958).

Vzdor tomu, že šlo o ukázky velice krátké, mnohdy evidentně vytržené z kontextu, lze říci, že byla uvedena díla kvalitní, ve vhodných kontextech i dnes nepochybně životaschopná, které si v ničem nezadají ani s nejfrekventovanějším současným repertoárem světových operních scén. Zmínil se o tom ve svém průvodním komentáři i dirigent, a to s povzdechem, kolik asi ještě neméně krásné a hodnotné hudby z konce 19. a začátku 20.století neoprávněně zapadlo, a proto nemělo to štěstí žít ještě i dnes.

Vytvořená programová kolekce zapůsobila dojmem poměrně kompaktního celku s podobnou estetikou nejen dramatickou, ale i například instrumentační. Téměř ve všech dílech jsme se například setkali s častým výskytem mnohdy až dramaticky vymodelovaných, dobový styl charakterizujících agogických změn. Na jejich vkusné, dobře propracované realizaci si dal dirigent Petr Kofroň vskutku záležet a to i tam, kde nejsou notovým zápisem výslovně požadovány. Nejen v tomto ohledu mu Orchestr Státní opery vycházel vstříc a prokázal, že je tělesem vysokých kvalit.

Úvodní foto: Orchestr Státní opery a Petr Kofroň  Foto Hana Smejkalová