Busoniho Doktor Faust v drážďanské Semperoper

Drážďany, Semperoper

Jana Vašatová

 

Repertoár Semperovy opery v Drážďanech je tradičně nápaditý a různorodý. Zahrnuje klasické operní tituly (Verdiho Otello nebo Rigoletto, Carmen, mozartovský repertoár – momentálně např. Don Giovanni, Čarostřelec, postupně Wagnerova Tetralogie), ale je v něm už delší čas a pravidelně zastoupena např. také Janáčkova Liška Bystrouška, kterou tady nastudoval a diriguje Tomáš Netopil. A chystají a provádějí tu díla soudobá i díla, která při svém vzniku zazářila, ale pak v podstatě zapadla – to byl svého času případ Weinbergerova Švandy Dudáka, nebo rovněž zřídka uváděné a v Drážďanech nedávno v nové inscenaci premiérované opery Ferruccia Busoniho Doktor Faust. Dále zde pravidelně uvádějí díla Richarda Strausse – ta do Drážďan vyloženě patří, řada z nich tu měla svou premiéru. A svou premiéru tady měl v roce 1925 ( tedy rok po autorově smrti) i Busoniho Faust – opera, kterou za skladatele dokončil jeho žák Phillipp Jarnach, a tak se také prováděla. Zanedlouho po drážďanské premiéře dokonce i v Praze. Teď se ale hraje jiná verze, kterou v 80. letech vypracoval podle dříve nedostupných skic z Busoniho pozůstalosti muzikolog a dirigent Antony Beaumont. Ta má oproti předchozí vyloženě otevřený závěr – je tak na každém, aby si vybral, jestli se Faustovi dostalo zatracení nebo vykoupení.

Busoniho faustovské téma fascinovalo, ale spíš než že by sledoval tuto obsahovou a myšlenkovou linii, snaží se dostat Faustovi blíž – zjistit, co se za tímto věčným lidským hledáním skrývá. Libreto si napsal na základě Goethovy předlohy sám, a vybral si jen určité pasáže. Jeho Faust, kterému sám říká „hudební báseň“ (Dichtung für Musik), začíná až po smrti Markétky, a stárnoucí vědec teprve nyní dostává do rukou čarodějnou knihu, se kterou přivolává duchy – až se jako poslední a nevolán objeví Mefistofeles, rychlejší než lidská myšlenka.  To vše ještě v rámci dvou tzv. předeher. Následuje mezihra, ve které Mefistofeles pomůže Faustovi zbavit se Markétčina bratra, modlícího se za pomstu na tom, kdo zničil jeho sestru.

Tzv. hlavní hra je rozdělena na tři části – v první se oba – Faust a Mefistofeles – ocitají na dvoře v Parmě, kde právě probíhá svatba vévody a vévodkyně. Faust tam působí vyloženě jako atrakce, nikdo se mu nemůže rovnat – a vévodkyně, kterou Faust okouzlí, s ním uteče.

Druhý obraz se odehrává doma v Německu, kde je Faust se svými studenty ve sklípku ve Wittenbergu. Ozývají se tam i úryvky latinských studentských písní, Faust  by rád hovořil o filosofických záležitostech, o kterých uvažuje, všichni se ale zajímají jen o jeho milostná dobrodružství. Do tohoto studentského mumraje Mefistofeles přináší zprávu, že vévodkyně z Parmy zemřela a její společné dítě s Faustem také. A vykouzlí před Faustem obraz krásné Heleny z Tróje – nedosažitelný i pro takového neobyčejného smrtelníka, jakým je Faust.

Ovšem blíží se rozuzlení. Studenti z Krakova, kteří Faustovi přinesli kouzelnou knihu, ji chtějí zpět – a Faust ji zničil. Předpovídají mu tedy konec – ten den o půlnoci.

V posledním obrazu hlavní hry Ponocný – sám Mefistofeles – postupně vytrubuje hodiny tak, jak se blíží půlnoc. Wagner mezitím přejal po Faustovi post na Univerzitě a rozzlobený Faust bloudí ulicemi města. V jedné ze žebraček poznává vévodkyni z Parmy – i dítě je živé. Faust sice umírá, ale překračuje jisté hranice a nechává svého ducha a vůli tomuto dítěti. To je právě ten otevřený konec, u kterého si každý posluchač musí zvolit sám – vykoupení nebo zatracení.

Hudební pojednání Busoniho je pro mne podobně těžko zařaditelné, jako třeba hudba Leoše Janáčka. Je ale přece jen daleko víc podmíněné dobou vzniku opery – tzn. začátkem 20. století – se stále silným vlivem Richarda Wagnera, ale také Mahlera a Debussyho. Nic extravagantního, jak by člověk od Busoniho čekal. Ale neobvyklého určitě: Busoni sám nazývá svou tvůrčí metodu lineární polyfonií, využívá i postupy barokní hudby – a všechno směřuje i k dokonalé formě díla, vystavěného zcela svébytně a nezvykle.

Pod novou inscenací Busoniho Doktora Fausta v Drážďanech je podepsán britský režisér Keith Warner, který nedávno připravil i kontroverzní inscenaci Straussovy Elektry v pražské Státní opeře. Přestože proslul ve většině svých  operních inscenací snahou o aktualizaci daného operního příběhu, Busoniho Fausta vyložil zcela jinak – a přitom velice krásně a nápaditě, místy i ve stylu starých loutkových her (masky duchů, tanec Smrti, který vede Mefistofeles luskající prsty atd.). To je ovšem všechno v Busoniho intencích. Ten si dokonce ve stylu loutkových her představoval mluvený prolog a epilog, který se však obvykle vynechává, a zařazen nebyl ani v drážďanské inscenaci. Také kostýmy jsou výpravné a historizující; scéna je vyloženě nápaditá – s vysokými sloupy, které se průběžně mění ze sloupoví antického chrámu vědění ve sloupy kostela nebo vévodského sídla atd. Napomáhá tomu hodně skvělá práce se světlem – pod ní je podepsán John Bishop, kterého také Praha poznala v inscenaci Elektry.  Přitom v režijním přístupu  o aktualizaci v přesném slova smyslu nejde – inscenátoři si jsou vědomi toho, že Faust aktualizaci nepotřebuje, ten aktuální je.

Novou inscenaci Doktora Fausta hudebně nastudoval Tomáš Netopil, který je od podzimu 2013 generálním hudebním ředitelem Aalto-Theater a Essenských filharmoniků v Essenu, a v Drážďanech je pravidelným hostem.  S Busoniho dílem se už setkal před několika lety v Bavorské opeře v Mnichově, kde se ale hrála v poněkud upravené Jarnachově verzi. V Drážďanech komplikovanou (ale jak sám říká, ne záludnou)  partituru provedl dokonale, navíc s emočním nábojem a vzletem. Jak uvedl v rozhovoru, má k této hudbě stále větší vztah, protože čím víc se jí zabývá, tím víc se mu líbí.  Sächsische Staatskapelle mu hrála skvěle – a to je právě v případě Busoniho Fausta víc než důležité, protože jsou tam celé rozsáhlé ryze orchestrální pasáže (náročné pro orchestr, ale také pro scénickou režii – vyjádřit představy a vize, děje minulé nebo budoucí), a také pěvci se měli o co opřít a na co spolehnout. Většinou to byli zahraniční hosté Semperovy opery. Za všechny bych jmenovala a vyzdvihla Fausta – barytonistu Lestera Lynche, a tenoristu Marka Le Brockq, který zpíval Mefistofela. Obě role jsou nesmírně pěvecky náročné (Mefistofelův part je místy vybaven extrémními výškami), pěvci de facto nesejdou z jeviště  a navíc mají v některých scénách i náročnou pohybovou akci. Ale nikdy ne samoúčelnou nebo proti smyslu díla. V rámci pohybové složky inscenaci skvěle dotváří skupina tanečníků, jakýsi další obraz, dokreslující dění na jevišti. Výrazně se zde uplatňuje i výborný sbor –  Sächsischer Staatsopernchor Dresden. Ale znovu bych vyzvedla orchestr – při takovém provedení jako zde si člověk uvědomí, jak moc záleží – a v každé opeře – právě na něm.

V této sezoně je, bohužel, jen pět představení včetně premiéry, k níž došlo 19. března. Ale vzhledem k tomu, že bylo nabito, a je to vyloženě krásné představení, se k němu snad dramaturgie vrátí i v dalších sezonách. Ale i tak je na co se do Drážďan vypravit – v dubnu je premiéra Lohengrina, na podzim budou Berliozovy Trojané a nebo Korngoldovo Mrtvé město atd.

Úvodní foto: Zprava Mark Le Brockq (Mefistofeles) a Lester Lynch (Faust)   Foto c archiv Semperoper Dresden

Dresden, Semperoper  – Ferruccio Busoni: Doktor Faust. Dirigent Tomáš Netopil, režie Keith Warner, scéna Tilo Steffens, kostýmy Julia Müer, světlo John Bishop, choreografie Karl Alfred Schreiner, sbomistr Jörn Hinnerk Andresen. Premiéra 19. 3. 2017, psáno z 1. reprízy 25. 3. 2017.