Martinů Voices a Karel Košárek s Františkem Součkem

Beroun, Kulturní dům Plzeňka

Rafael Brom

Úterý 1. 11. vystoupil na koncertě 34. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Talichův Beroun vokální soubor Martinů Voices se sbormistrem Lukášem Vasilkem.

Soubor zahájil svůj program skladbou Madrigaly pro smíšený sbor a cappella, které zkomponoval renesanční autor Giovanni Pierluigi da Palestrina. Martinů Voices se zde představil jakou soubor širokého stylového záběru, který při svém proklamovaném zaměření na díla 20. a 21. století dokázal, že hudba starších období, do kterých příležitostně vstupuje, jak uvádí ve své biografii, není pouhým chlácholením publika, které vyrostlo na tradičním repertoáru. Palestrinova hudba zněla s jasnou dikcí, nicméně jakoby sveřepým výrazem, avšak s podivuhodně propracovanou dynamikou, která obdařila madrigaly známého autora značného množství chrámové hudby vitalitou a jistým emotivním nábojem. Následující skladba, stylově náležitě kontrastní, prodloužila artificiální charakter literárních předloh, s nímž si Johannes Brahms ve svém cyklu Čtyři kvartety pro smíšený sbor a klavír – Vier Quartette, op. 92 zachází s respektem k vyvoleným básníkům a s ohledem k obsahu a náladě textů. Lukáš Vasilek setrval v intencích tohoto uměleckého zobrazení a provedl svůj sbor s věrností k zápisu i k tradičnímu interpretačnímu výrazu německé hudby, aniž by se pouštěl do výraznějších romantizujících efektů. Ty se nicméně decentně jevily v interpretaci klavírního partu, který přesně s bonusem niterného prožití přednesl Karel Košárek. Jako třetí skladbu programu zvolil sbormistr dílo, jehož autorem je estonský komponista Veljo Tormis. Programová brožurka nabídla vzrušivou informaci o autorově rozhodnutí ukončit svou kompoziční činnost v sedmdesáti letech a autor tak již celých šestnáct let reviduje své dílo. Jeho Podzimní krajiny – Sügismaastikud, jak zní originální název, jsou komponovány – tak jako předchozí skladby – na artificiální předlohu, jíž jsou texty estonské současné básnířky Viiki Luikové. V této soudobé hudbě z roku 1964 Martinů Voices viditelně pookřály a s prožitkem využily modernistické efekty výrazové, strukturální i hlasové, zejména uvolněním sopránů do působivé svítivé polohy.

Druhou trojici skladeb, které zazněly po přestávce, zahájil slavný cyklus Leoše Janáčka s folklorním titulem Ukvalské písně. Snad každý, kdo je kdy i jen náhodou zazpíval, byl stržen ke spoluúčasti, byť tentokrát jen v prožívání. Sbor pěkně provedl náladové a výrazové proměny v jednotlivých písních, aniž by se ze své spíše akademické pozice uvolnil k prudkým folklorně nevázaným energickým atakům či naopak k nyvě vroucnějším tónům v citově prohloubenějších polohách. Ukázněná sóla dvou mužských hlasů se spořádaně nesla v této interpretační volbě a profesionálně spolehliví pěvci nepodlehli pokušení vystavit na odiv barvu či mocnost svých hlasových předností. Následující druhou českou skladbou v programu sboru byl opus Bohuslava Martinů s názvem Petrklíč pro ženský sbor, housle a klavír. Profesionálně vybavené dámské křídlo, ostatně tak jako celý komorní sbor, potěšilo svým provedením auditorium a neošidilo je o mnohé z barev lidového melosu, z něho autor své texty a nálady čerpal. Instrumentální spoluúčinkující, klavírista Karel Košárek a houslista František Souček k vděčnému přijetí stále přívětivé a radostné skladby Martinů rozhodně přispěli.

Závěr koncertu Martinů Voices patřil hudbě anglického skladatele Michaela Tippetta. Jak objasňuje text Lucie Maňourové, autorky informačně a fakticky zdařilé programové brožury, je Pět černošských spirituálů, které Martinů Voices provedly, autorem vyvedeno ze světského oratoria Dítě naší doby – A Child of our Time a aranžováno z instrumentální verze pro hlasy. Vzhledem k závažnosti protinacisticky zacílené kompozice – vznikla v letech 1939 až 1941 jako protest proti barbarské Křišťálové noci – bylo provedení díla výrazově hymnické, s patinou vlasteneckého patosu a při zachování spirituální charakteristiky také s příznačnou expresivitou i finální smířlivostí. Martinů Voices přidávali píseň Ye shall have a song amerického sociálního aktivisty Juliana Bonda.