Listopadová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Listopadová nabídka sestoupila do útlumu. Stálé soubory neuvedly žádné nové nastudování, a tak jedinou operní premiérou byla inscenace Komorní opery JAMU, ve které v Divadle Na Orlí zazněla v jednom večeru dvě soudobá díla brněnských skladatelů – novinka Petra Haly Mistrová, aneb Když bolševici zrušili Vánoce a opera Miroslava Háby Malý princ. Doháněla jsem ovšem ještě druhou sérii nové verze opery Martina Smolky a Jiřího Adámka Bludiště seznamů v divadle Alfred ve dvoře, protože ta předchozí se překrývala na konci června s Novými dny opery v Ostravě (NODO).

V listopadu se konaly tři recitály – narozeninový tenoristy Štefana Margity a dále velšského basbarytonisty Bryna Terfela a slovenské královny koloratur Edity Gruberové.

Zážitek

Zážitek zcela bez jakýchkoli „ale“ jsem sice tentokrát neměla, ale zařazuji do této kategorie recitál Štefana Margity.

Na galakoncertu v Národním divadle ke svým 60. narozeninám předvedl své mistrovství, se kterým dává svůj tvárný hlas plně do služeb mnohotvárného vyjádření obsahu zpívaného textu. Toto Margitovo umění si mohli užít diváci v Logeho klíčovém výstupu pro celý Wagnerův Prsten – Immer ist Undank Loges Lohn! – So weit Leben und Weben ze Zlata Rýna. Jako rádce boha Wotana v něm v přesně namíchané směsici sebevědomé dominance a vychytralé podlézavosti vykládal o výsledku svého šmejdění, že by šlo u obrů nahradit krásnou Freiu zlatem a všemocným prstenem.

Margita však na recitálu neprezentoval pouze sebe, ale velmi moudře přizval i své přátele – a společnost to byla vynikající. Sopranistku Evu-Mariu Westbroeck známe z kinopřenosů z MET jako Wagnerovu Sieglindu, Alžbětu nebo Francescu da Rimini Riccarda Zandonaie. Na galakoncertě zazpívala Vissi d’arte Tosky, s Margitovým Turiddu Santuzzu (Ah! lo vedi), ale především s Margitou závěrečný výstup Jenůfy a Lacy z Pastorkyně Odešli, jdi také, ve kterém však její podání přece jen nemělo tu hloubku závěrečné katarze. Jedním z vrcholů večera se tak stal jiný výstup z Pastorkyně – ten s Kostelničkou (Utekl, duša bídná! a Co chvíľa), kdy se Jenůfčina pěstounka – v podání Evy Urbanové – rozhodne Lacovi prozradit, že se Jenůfě narodilo Števovo děcko a když vidí Lacovu odmítavou reakci, svádí vnitřní boj, ve kterém se odhodlává k vraždě nemanželského dítě. Interpretace dvojice Eva Urbanová – Štefan Margita byla špičková a strhující. Po sentimentální Brahmsově ukolébavce, op. 49, čl. 4 v podání Margity s Jiřím Brücklerem, která z programu koncertu poněkud trčela, se tento barytonista výborně uvedl v árii Franka z Pucciniho raného Edgara (Questo amor, vergogna mia).

Dalším vrcholem večera byl duet Dona Ottavia a Donny Anny, ve kterém si přísahají, že pomstí smrt komtura – Annina otce (Ma qual mai s’offre). Pro Margitu byl Ottavio sice jen vzpomínkou na jeho pražské začátky v mozartovském lyrickém oboru tehdy pod „dohledem“ Zdeňka Košlera, kdy zpíval právě Ottavia, ale i Tamina nebo Ferranda, zatímco pro sopranistku Simonu Houdu Šaturovou je v současné době právě mozartovský obor tím, ve kterém září svým pohyblivým třpytivým a přitom barevně plným sopránem. A brilantně ho uplatnila i v Juliině valčíku (Je veux vivre) z Gounodovy opery, když kolem ní tančí houf ctitelů s nafukovacími balónky.

Koncert totiž nebyl pojatý klasicky tak, že sólisté defilují na jevišti před orchestrem. Hráči seděli jako při představení v orchestřišti a sólisté jednotlivé výstupy naplno hráli v režijní spolupráci Daniela Špinara – to vše v dekoraci jeho inscenace Z mrtvého domu s klavírním křídlem uprostřed a jeho replikou ve výšce nad jevištěm. Tato scénografie se ukázala překvapivě jako docela univerzální a hodila se pro všechna čísla programu. Doplňovali ji tanečníci a v duetu z Prodané nevěsty Znám jednu dívku dokonce shluk oněch dívek, které Kecal Jeníkovi nabízí.

Toto „divadelní“ řešení mělo svou výhodu v tom, že výstupy mohly být obohaceny právě o hereckou složku a světelný design. V programu složeném z různorodých čísel se ale také projevila nevýhoda takové koncepce – střihy mezi nimi byly hodně nemilosrdné. To se ukázalo hlavně po onom dramatickém výstupu Kostelničky, po kterém v kontrastu až drastickém následovala slavná Gershwinova árie Sporting Lifa z Gerswinovy opery Porgy a Bess It Ain’t Necessarily So – Vono to tak nemusí bejt s pochybnostmi tohoto drogového dealera nad biblí. Otazník tak směřuje k větší citlivosti vůči dramaturgické stavbě koncertu, včetně promítání záběrů z Margitových inscenací, které provázela coby podkres Janáčkova předehra Žárlivost. A ne zcela šťastné bylo svěřit Nemorinovu árii Una furtiva lagrima Josefu Moravcovi.

Nic to však nemění na tom, že koncert byl i díky výborně hrajícímu orchestru Národního divadla pod taktovkou Roberta Jindry milou a zároveň důstojnou oslavou Margitových šedesátin, ve které obdarovanými byli hlavně diváci.

Gala koncert potvrdil oprávněnost Margitovy mezinárodní kariéry na těch nejprestižnějších scénách. Takto ve světě, pohříchu nikoli u nás, zpívá už více než neuvěřitelných třicet let. Jeho mezinárodní kariéra začala po ne zcela vydařeném prvním pokusu v roce 1986 v Ženevě Janáčkovým Kudrjášem. Margita si především velmi uvážlivě volil a volí repertoár pro svůj typ hlasu i osobnosti. Nehnal se do Verdiho ani Pucciniho, ale zaměřil se na Janáčka, který už několik desetiletí zažívá ve světě boom. Ostatně nedávno jako Luka Kuzmič předvedl i u nás v koncepci inscenace Z mrtvého domu tu intenzitu a flexibilitu a nuance výrazu, se kterou vystihl, jak drsného suveréna a respektovaného i obávaného kápa vězeňské komunity zdevastuje ztráta mileneckého vztahu s Aljejou do opilecké trosky. A je to, bohužel, už více než pět let, kdy v Koutově hudebním nastudování Její pastorkyně po plejádě zahraničních inscenací alespoň v repríze i českému publiku předvedl, jak hluboce promyšlený je jeho Laca, který se ze své zvláštní směsice plaché drsnosti „prožije“ k obětavé a odpouštějící lásce k Jenůfě. Druhou Margitovou doménou je Wagner. S Logem se nedávno prosadil i v Metropolitní opeře, kde v inscenaci Zlata Rýna Roberta Lepage zpívá zavěšený na laně na stěně pohyblivých lamel.

Věřme, že umění Štefana Margity v jeho pěvecké a představitelské komplexnosti se začlení i do českého operního kontextu.

Propadák

Hodnocení studentských produkcí je vždy velmi choulostivé, protože odpovědnost kritika je zde mnohem vyšší, než u hotových profesionálů. Nicméně zařazení premiéry opery Petra Haly Mistrová, aneb Když bolševici zrušili Vánoce mezi propadáky nejde ani tak na vrub studentů, kteří se upřímně snažili, ale spíše se vztahuje k volbě tohoto titulu pro školní inscenace.

Vybírat vhodné opery je nesnadné. Vedení Komorní opery tentokrát postavilo studenty před mimořádně těžký úkol, když jim svěřilo uvedení neprověřené, loni dokončené opery Petra Haly, absolventa doktorského studia kompozice na JAMU a docenta hry na klavír na Katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty brněnské univerzity. Komorní, ani ne půlhodinová opera kombinuje texty Jaroslava Haška – Vánoční fejeton, povídku Zkoušela manžela a Osudy dobrého vojáka Švejka. Neústrojně se v ní prolínají dvě dějové linie – vyprávění naštvané uklízečky, že bolševici zrušili nejen Vánoce, ale i svobodu přesvědčení, svobodu tisku i svobodu myšlenek, a prvoplánově naivní příběh ševce, kterého jeho manželka nachytá, jak v době její nepřítomnosti pije pivo, hraje karty a laškuje s cizími ženami. I když dirigent Joel Hána, režisérka Kristýna Kopřivová a sólisté udělali maximum, vykřesat z této opery vtip, smysl zhudebnění, srozumitelnost textu, natož pointu bylo prakticky nemožné.