Tady žije SOČR

Praha, Český rozhlas

Rafael Brom

socr-zleva-jitka-nov-otna-pavel-cermak-jana-svadlenkova-vasil-fridrich-dir-jan-talich-foto-rafael-brom
SOČR (zleva) Jitka Novotná, Pavel Čermák, Jana Švadlenková, Vasil Fridrich, dir. Jan Talich. Foto Rafael Brom

Přímý přenos koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu z domácího Studia 1 v budově rozhlasu na Vinohradské třídě, který vysílala stanice Vltava, se konal 11. října. V komorní řadě, označené S, která má v letošní Koncertní sezoně 2016/2017 rozhlasového orchestru čtyři večery v renovovaném nahrávacím a koncertním studiu, přinesl její úvodní koncert atraktivní program se třemi sólisty a dirigentem Janem Talichem. Komorní cyklus nese název Tady žije SOČR – jak lze tedy zříti, není titulek této zprávy originální kreativním počinem recenzenta, nýbrž byl jednoduše opsán z programového letáku večera.

socr-pozounista-pavel-cermak-v-roli-kuchare-foto-rafael-brom
SOČR Pozounista Pavel Čermák v roli kuchaře. Foto Rafael Brom

Koncert, ve kterém posluchače v sále i u rozhlasových přijímačů přivítala moderátorská dvojice Jitka Novotná a Vasil Fridrich, zahájila hudba Michaela Haydna. Jeho koncertantní skladbu s titulem Adagio a Allegro molto pro lesní roh, trombon a orchestr a čtvrtou a pátou část ze Serenády D dur, P. 87 pojali sólisté, členové Rozhlasových symfoniků, Jana Švadlenková – lesní roh a Pavel Čermák – trombon, jako vítanou příležitost k prezentaci sólistických ambicí. S mladistvou vervou, ukázněným přístupem a vkusnými sólovými kreacemi zanechali v auditoriu příznivý dojem. Líbezně „hornový“ tón svým lehce sametovým zahalením barevně vkusně kontroval Čermákově „troubě z Jericha“, přesněji altovému pozounu, v druhé části opusu mocně halasného soundu. Oba sólisté vyhráli své kadence s bravurou, zajímavě zapůsobila kadence lesního rohu v ojedinělém okamžiku s lehce oddáleným nástupem. Po kratším posluchačsky poutavém rozhovoru, kterým moderátorská dvojice přiblížila sólisty publiku, přišla k rozhlasovým mikrofonům, jako host, další sólistka večera, houslistka Pavla Tesařová, sotva sedmnáctiletá laureátka rozhlasové soutěže Concertino Praga z roku 2016 a loňská laureátka Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí. Tam přesvědčila porotu svým provedením Slavíkova koncertu k udělení první ceny a titulu laureátky a ve svém vystoupení ve Studiu 1 přednesla stejnou skladbu – Koncert pro housle a orchestr e moll Josefa Slavíka. Oproti dechovému extempore úvodní části koncertu zapůsobil houslový koncert jako střední lyrická část jednoho celovečerního díla. Hudba ve studiu dostala romantickou podobu a kouzlo komorní intimity navodil, vedle radostného dívčího zjevu permanentně usměvavé sólistky, zejména její nevšední interpretační výkon. Skvostné, lehce nadýchané bravurně přednášené škály v celém průběhu jednověté sklady, přitažlivé od samého začátku, nahozené takřka v pianu a přece jasně a zřetelně slyšitelné, byly provedené ve vlídně klidném tempu, nevšední interpretační jistotě a eleganci. Doprovázející orchestr vyloženě o sólistku „pečoval“, mnohde dynamicky sotva dýchal a Tesařová v kontrolovaném kontaktu s dirigentem krášlila melodii ladně půvabnými skromnými výškami, nepodléhajíc vábení jásavosti či furiantské svítivosti tónu. Více než povinný aplaus publika ocenil, dalo by se říci, další „soutěžní“ vítězství Pavly Tesařové, kterou samozřejmě neminul moderátorský test, tak jako dirigenta večera Jana Talicha, jemuž, a orchestru, výhradně patřila další část koncertu. Dramaturgie vyvolila Symfonii E dur Antonína Rejchy, která, v duchu autorovy kompoziční virtuozity pro dechové nástroje, nesla značný podíl orchestrálních sól právě pro tyto nástroje. A členové Rozhlasových symfoniků je náležitě a vkusně provedli. Celkem nedramatické dílo připravil Jan Talich jako více méně populární kus, ostatně samo dílo k tomuto pocitu výrazně přispělo osvěžujícími intonacemi lidového melosu a tanečními rytmy. Jeho zajímavý dynamický průběh se v předposlední větě jevil, jakoby byla využita antikizující, takřka terasovitá barokní praxe s jasným členěním hudebního toku. Náladově a tempově rozrůzněné věty nepostrádaly zajímavé a působivé výrazové a instrumentální finesy. Nezvykle zapůsobil, zvláště z počátku večera, rychlý dozvuk nahrávacího studia, ucho si nicméně v průběhu hudby na tuto zvukovou charakteristiku zvyklo. Programový leták překypoval výtečnými obrázky aktérů a biografickými údaji, naprosto ale rezignoval na informace o hudebním programu, kromě telegrafického výčtu autorů, skladeb (zde bych raději použil název pozoun) a účinkujících. Ve smyslu letošního programového loga Symfonického orchestru Českého rozhlasu o „bourání zdí“ nabízeli oba účinkující sólisté Jana Švadlenková a Pavel Čermák (ten v příslušném kuchařském oděvu, kalhotách a rondonu) v hale před studiem po dvou chuťovkách odcházejícím posluchačům, čímž podtrhli vcelku vydařený večer v bohatě navštíveném Studiu 1 Českého rozhlasu, kde žijí Rozhlasoví symfonikové.