Josef Suk. Housle – můj osud

Rafael Brom

Národní muzeum otevřelo v květnu v prostorách v Českého muzea hudby novou výstavu pod názvem Josef Suk. Housle – můj osud. Expozice představila životní dráhu jednoho z nejvýznamnějších houslistů 2. poloviny 20. století, pravnuka Antonína Dvořáka a vnuka skladatele Josefa Suka. K výstavě byl připraven také bohatý doprovodný program, k němuž patřily komentované prohlídky vedené autorkou expozice, muzikoložkou Janou Vojtěškovou. Výstava trvala do 30. září 2016 a posléze byla ještě do 2. 10. prodloužena. K otevření výstavy promluvil generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš, který sdělil: „V Národním muzeu seznamujeme s významnými osobnostmi nejen z oblasti historie a vědy, ale i umění a hudby. Josef Suk patřil k předním osobnostem hudebního světa a velmi mě těší, že otevíráme výstavu, která představí jeho životní kariéru a zároveň ukáže široké spektrum předmětů a rodinných památek, jež získalo České muzeum hudby darem od paní Marie Sukové, manželky slavného houslisty.“ Po zhlédnutí výstavy jsem se domluvil s dr. Vojtěškovou na korespondenčním rozhovoru o této nevšední události.

Co se stalo podnětem výstavy, který možná už naznačil generální ředitel Národního muzea Milan Lukeš, a jak dlouho trvala její příprava?

Výstava byla uspořádána u příležitosti 5. výročí úmrtí houslisty Josefa Suka, které jsme si připomněli 7. července tohoto roku. Výrazným podnětem byla i skutečnost, že České muzeum hudby získalo v uplynulých několika letech velké množství předmětů, která mu věnovala z pozůstalosti svého manžela paní Marie Suková. Příprava scénáře výstavy trvala asi jeden rok, samostatná realizace včetně architektonického řešení a grafické úpravy pak tři měsíce.

Jaký byl objem artefaktů, darovaných předmětů?

Možná, že se to na první pohled nezdá, ale na výstavě bylo, včetně fotografií a nahrávek, více než 400 sbírkových předmětů. Byly umístěny celkem v devíti místnostech, a tak se vlastně jednalo o výstavu poměrně velkého rozsahu.

Čím začínala expozice? Rodokmen Josefa Suka je samozřejmě dostatečně známý a zpracovaný, podle dnes módního bádání o předcích je známo, že písemné zprávy sahají až do 16. století.

Ano, výstava začínala rodokmenem. Ale do 16. století jsme se nedostali. Vzhledem k tomu, že Antonín Dvořák měl celkem devět dětí (mezi nimi Sukovu babičku Otilii), je rodokmen začínající právě u něho i tak poměrně obsažný. Druhou linii Sukových předků vedeme od řídícího učitele Josefa Suka, který byl o něco starší než Antonín Dvořák (narodil se v roce 1827). To znamená, že jsme rodinné vazby sledovali teprve od 19. století. Zajímavé je, že většina Sukových předků zobrazených v rodokmenu byla hudebně činná. Samozřejmě, ve světě se proslavili „jen“ Antonín Dvořák, skladatel Josef Suk a houslista Josef Suk, ale ani hudební aktivity dalších členů širší rodiny nebyly zanedbatelné. Připomeňme například zpěvačku Magdu Dvořákovou nebo inženýra Josefa Suka, který hrál dobře na housle i klavír a také komponoval.

Jak byla dokumentována cesta Josefa Suka s houslemi v rukou? Lze předpokládat, že od dětských let přes studium po koncertní pódia.

Cesta s houslemi v rukou je dokumentována skutečně od nejstarších počátků. Kromě fotografií se dochoval i unikátní filmový záběr asi osmiletého Josefa Suka, jak hraje se svým učitelem profesorem Jaroslavem Kocianem. Na výstavě byly rodinné fotografie i jiné předměty, které sledují další dráhu – vysvědčení z konzervatoře, cestovní pas z roku 1949, potvrzení o zapůjčení houslí a smyčců, osobní dopis Josefa Suka Jaroslavu Kocianovi, vysokoškolský index i povolávací rozkaz. A samozřejmě i plakáty ke koncertům a první kritiky na ně. Josef Suk debutoval nejprve jako člen jím založeného Sukova tria. Jeho umělecká činnost byla ve výstavě připomenuta programy, plakáty, kritikami a samozřejmě i fotografiemi (nejčastěji s Janem Panenkou a Josefem Chuchrem nebo Milošem Sádlem). Poté byla podstatná část exponátů věnována Sukově sólistické dráze. Od prvního sólového koncertu pětadvacetiletého Suka v roce 1954, přes koncert v Carnegie Hall v roce 1964 s Clevelandským orchestrem a Georgem Széllem, ke koncertům s Wolfgangem Sawallischem, Franzem Konwitschnym, Antoniem Pedrottim, sirem Adrianem Boultem, sirem Georgem Soltim, sirem Charlesem Mackerrasem nebo sirem Nevillem Marrinerem a mnoha dalšími.

Byl součástí výstavy také přehled nahrávek pro gramofonová vydavatelství, rozhlas a televizi?

Ne, to bohužel nebyl. Velmi bohatá diskografie Josefa Suka by byla samostatným tématem pro speciální studii. Ve výstavě jsme mohli ukázat opravdu jen zlomek nahrávek s významnými dirigenty a interprety. To, že Josef Suk nahrával s Karlem Ančerlem, Václavem Neumannem nebo Jiřím Bělohlávkem, je obecně známo, méně známé jsou jeho snímky např. s Adrianem Boultem, Juliem Katschenem, André Gertlerem a jinými.

Je známa interpretační etapa Josefa Suka s violou v rukou, měla expozice soupis nahrávek či přímo záznamů z tohoto období?

Vystaveny byly jen ty nejznámější Sukovy violové nahrávky: Berliozův Harold v Itálii a Mozartova Koncertantní symfonie pro housle a violu, KV 364, kde nahrál jak part violy, tak i houslí. Kromě toho byla zmíněna i spolupráce se Smetanovým kvartetem. S ním Josef Suk nahrál mj. Mozartovy kvintety, KV 515 a 516, za které obdržel zlatou desku japonské Columbie.

Zajímavá je nepochybně také vlastní fonotéka Josefa Suka, byly na výstavě k vidění nebo i k poslechu nahrávky Mistrových pedagogů, vzorů nebo kolegů či nahrávky hudby nejen vážné, ale i jiných žánrů?

Z fonotéky Josefa Suka jsme vystavili jen soubor nahrávek Fritze Kreislera a Jaschy Heifetze, vydaných v 70. letech 20. století v USA. Podle svědectví Marie Sukové se k nim Josef Suk stále s obdivem vracel. Např. Heifetzova šestidílná edice zachycuje unikátní nahrávky, vznikající během celého jeho tvůrčího života.

Sběratelé a milovníci klasické hudby určitě znají záznamy interpretačních výkonů Josefa Suka, byly i ty součástí výstavy?

Na výstavě bylo samozřejmě možné poslechnout si ukázky Sukovy interpretace. Z archivu České televize jsme měli zapůjčené také záznamy tří koncertů – Dvořákova Koncertu pro housle a orchestr a moll, Sukovy Fantazie pro housle a orchestr g moll a Mendelssohnova Koncertu e moll v provedení Josefa Suka s Českou filharmonií pod taktovkou Václava Neumanna.

Mistrovství Josefa Suka bylo mnohokrát oceněno, mělo muzeum k dispozici alespoň důležitá vyznamenání a ceny, včetně gramofonových?

Vystavili jsme např. diplom Národního umělce z roku 1977, z polistopadových ocenění pak Státní vyznamenání České republiky Medaile za zásluhy prvního stupně, kterou převzal z rukou prezidenta Václava Havla v roce 1999, a nejvyšší francouzské státní vyznamenání Řád čestné legie v hodnosti důstojníka z roku 2002 (stejný řád máme v ČMH i v pozůstalosti Jana Kubelíka). Z hudebních ocenění výstava ukázala například sošku Edisonovy ceny z Holandska za snímek Bachových sonát a partit pro sólové housle (z roku 1972), cenu vídeňské Mozartovy společnosti Wiener Flötenuhr za soubornou nahrávku děl Wolfganga Amadea Mozarta pro housle a orchestr (z roku 1974 s Pražským komorním orchestrem) a pět diplomů Grand Prix du disque Akademie Charlese Crose za nahrávky houslových sonát Debussyho a Janáčka, za Dvořákovy Dumky, za houslové koncerty Bohuslava Martinů a Albana Berga a za soubornou nahrávku Mozartových houslových děl. Šestou cenu Grand Prix dostal Josef Suk spolu s Andrém Gertlerem a ten si také ponechal diplom, takže jsme ho nemohli vystavit. Se šesti cenami ale patří Josef Suk v Česku po České filharmonii k držitelům největšího počtu těchto cen. Vystaveny byly i diplom a medaile spojené s čestným doktorátem Akademie múzických umění – Doctor honoris causa. Paní Marie Suková zapůjčila do výstavy i zlatou desku japonské nahrávací společnosti Columbia, zlatou desku Supraphonu i platinovou deskou za 1 112 000 prodaných nosičů.

Jak byla dokumentována spolupráce s trumpetistou Václavem Hybšem a jeho orchestrem?

Spolupráce s Václavem Hybšem patřila k svébytné etapě Sukovy hudební kariéry. A jistě mnoho pamětníků by si ji rádo připomnělo. Do výstavy se nám ale vešla jen nahrávka a fotografie. Je to téma spíše na poslouchání než na vystavování.

Jaké byly v expozici dokumenty o interpretech a dirigentech, s nimiž Josef Suk spolupracoval vedle stálých angažmá? Myslím zejména korespondenci a fotografie?

Josef Suk spolupracoval opravdu s velkým množstvím interpretů a dirigentů a výstava mohla poukázat jen na ty nejvýznamnější. Z houslistů to byli především Henryk Scherynk a Salvatore Accardo, z violoncellistů André Navarra, Janos Starker, Maurice Gendron a Yo-Yo Ma, z klavíristů Julius Katchen, Paul Badura-Skoda, Rudolf Firkušný a další. Z domácích umělců dlouhodobě spolupracoval zvláště se svými stálými klavírními doprovazeči Josefem Hálou, Alfredem Holečkem a Janem Panenkou. Vzácnou souhru nalezl Josef Suk s cembalistkou Zuzanou Růžičkovou. Ukázali jsme osobní korespondenci, fotografie s věnováním, případně s datem a bližšími podrobnostmi o společném vystoupení jiných umělců s Josefem Sukem. V korespondenci se nenacházejí jen profesní sdělení, ale často i velmi osobní. Např. Charles Mackerras zval Josefa Suka na ostrov Elbu, kde vlastnil vilku. Byly tam dobré pláže a možnost koupání i bez plavek.

Jistě byly vystaveny dokumenty o spolupráci se soubory, s nimiž pravidelně hrál – až k dirigentskému postu u Sukova komorního orchestru.

Zvláštní výstavní panel byl věnován Sukově spolupráci se Sukovým komorním orchestrem. Ten byl založen v roce stého výročí úmrtí skladatele Josefa Suka. Jeho vnuk v orchestru působil jako umělecký vedoucí až do roku 2000. Orchestr vystupoval často bez dirigenta, někdy se jeho dirigování ujímal sám Josef Suk. Přebíral také roli koncertního mistra a sólisty.

Velmi přitažlivým exponátem byly jistě nástroje, na které Mistr hrál, byla v expozici i zmínka o nástrojích, které měl doma?

Z materiálů, které máme k dispozici, se nedá získat žádný ucelený přehled o nástrojích, na které Josef Suk hrál. Na výstavě byly jen zlomky informací. Ze studií se dochovalo potvrzení o zapůjčení houslí (Guarneri z roku 1743 a Pressenda z roku 1930) a smyčců (Sartory a Karel van der Meer) od Jaroslava Kociana. Z konkrétních nástrojů byly vystaveny dva, na které Josef Suk hrál – housle Stradivari, zvané Libon, vyrobené v Cremoně v roce 1729, a housle Giuseppe Guarneri del Gesù, zvané Princ Oranžský, vyrobené rovněž v Cremoně asi v roce 1744. Tyto dva nástroje jsou dnes součástí Státní sbírky hudebních nástrojů a půjčují si je naši přední umělci. Momentálně na ně nelze koncertovat kvůli kauze Diag Human, neboť hrozí nebezpečí, že by mohly být v zahraničí zabaveny. Proto také mohly být mimořádně vystaveny. Pokud jde o další nástroje z dílny Stradivari, ty uvádí publikace Antonius Stradivarius (Cologne: Jost Thöne, 2010) spolu se jmény umělců, kteří na ně hráli. Podle svědectví paní Marie Sukové hrál její manžel nejraději na housle Špidlenovy. Jan Baptista Špidlen mu vyrobil kopii houslí Stradivariho, které měl Josef Suk ve velké oblibě. V rodině Sukových zůstaly i experimentální housle Antona Esera, na výstavě ale k vidění nebyly.

V expozici jsem zahlédl také předměty z šatníku Josefa Suka…

Vystavili jsme frak Josefa Suka, včetně košile, vestičky a motýlka. Při aranžování jsme si dobře uvědomili, kolik potu musel tento oblek z mnoha vystoupení zachytit. Musel být také velmi dobře ušitý, aby nepřekážel uměleckému výkonu. Josef Suk ho zakoupil ve Vídni u firmy Sir Anthony, která prodává dodnes exkluzivní pánskou módu.

Měla expozice k dispozici portréty umělce od akademických malířů či renomovaných fotografů?

Výstavu uvedla karikatura Josefa Suka od Miroslava Rady z roku 1966. Josefa Suka portrétoval akademický malíř Ondřej Pavlík, který je také autorem obrazu sv. Terezy pro kostel sv. Lukáše v Křečovicích. Jeho obraz je v majetku paní Marie Sukové (spolu s jejím portrétem) a na výstavě se neobjevil. Dále existuje Sukův portrét od akademického malíře Miroslava Grosse, vystavený dnes v Sukově rodné světničce v Křečovicích. Z autorů fotografických portrétů bych připomněla Emilii Medkovou, Ivana Malého, Zdeňka Chrapka, Pavlu Černou, Marii Votavovou, Jiřího Krupku, Martina Suchánka nebo Pavla Dosoudila.

Housle byly Sukovým osudem, jak praví název výstavy, nicméně naskýtá se otázka, jaké byly jeho mimohudební zájmy?

Josef Suk o sobě mnoho nehovořil. Za svého života poskytoval rozhovory vzácně a patřil spíše k uzavřenějším typům. Je ale všeobecně známo, že k jeho velkým zálibám patřila auta. V době, kdy na našich silnicích převažovaly škodovky, jezdil Josef Suk v oblíbených mercedesech. A celý život také sbíral modely aut. Asi jednu čtvrtinu jeho sbírky bylo možné na výstavě vidět, a jak nás poučil sběratel kuriozit, byly mezi vystavenými exponáty opravdu zajímavé kousky – např. Corgi James Bond, Corgi Citroen Le Dandy nebo model Pilen.

Jak fungovala v tiskových zprávách zmíněná hudební autodráha a jak si lze na výstavě zahrát na housle?

Hudební autodráha byla myšlena jako bonus výstavy. Návštěvník mohl nejen závodit, ale zároveň poslouchal i Dvořákův Mazurek a podle rychlosti jízdy autíček se měnilo také tempo skladby. Jen málokomu se ale podařilo řídit autíčka tak, aby hudba byla srozumitelná…

V úplném závěru výstavy se nabízely housle a instruktážní video, podle kterého bylo možné si na ně zahrát. Že to opravdu není snadné, to poznali hlavně ti, co vzali housle do ruky poprvé.

Co je pro vás – autorku výstavy – nejintimnějším zážitkem práce na expozici – a co s ní bude po ukončení výstavy?

Pro mne jako kurátorku fondu je vždy velkým zážitkem číst osobní korespondenci umělců. Tam se člověk teprve doví, co bylo skryto za vnějšími úspěchy a slávou. Náročné cestování, vztahy mezi umělci, politická atmosféra, to vše na umělce silně působilo, ale v okamžiku vystoupení to muselo být zapomenuto, aby mohl podat co nejlepší výkon. Po skončení výstavy budou exponáty uloženy do depozitářů muzea. Zároveň ale budou přístupné badatelům nebo interpretům, kteří mají zájem je studovat.

Děkuji za rozhovor, vaše expozice i váš výklad byly více než milou vzpomínkou na geniálního houslistu Josefa Suka.