Zářijová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

I když se sezona v září teprve rozjíždí, pro nej už bylo z čeho vybírat nejen mezi operními inscenacemi, ale i mezi vokálními koncerty.

Operní výlet do Divoké Šárky letos patřil k začátku školního roku už po dvanácté – tentokrát se putovalo za Dvěma vdovami Bedřicha Smetany. Uznání zaslouží iniciativa Václava Dlaska, zatím ještě stále studenta dirigování a zpěvu na Pražské konzervatoři, uvést nad rámec studijních povinností Mozartovu nedokončenou a u nás zatím pouze jednou uvedenou Zaidu alespoň v koncertním provedení. Liberecká opera zahájila sezonu Veselými paničkami windsorskými Otty Nicolaie.

Státní opera hrála poprvé v Hudebním divadle v Karlíně, které poskytlo azyl pro část představení po dobu generální rekonstrukce její budovy, která už na samém začátku nabírá skluz. Z prvního představení Verdiho Nabucca ale bylo zřejmé, že toto řešení nároky na operní produkce po akustické stránce splňuje. A sezonu zahájilo také Národní divadlo – podobně jako loni koncertem s názvem Co Národní divadlo dlouho neslyšelo a asi už nikdy neuslyší. Výsledkem byla estráda prskavek z oper, které uvádělo Národní divadlo na počátku 20. století a které vybral a pošetile ironizujícím průvodním slovem uváděl umělecký ředitel Petr Kofroň.

Úkrok alternativního divadelnictví k elektronické opeře spíše deklarovala než prezentovala nejnovější inscenace Depresivních dětí s názvem Kartografie pekla/Domov, která byla uvedena na Příští vlně. A regulérní pokus o soudobou operu nabídl přenos lyonské inscenace Benjamin, poslední noc ve Francouzském kulturním institutu, ve kterém skladatel Michel Tabachnik a libretista Régis Debray až agresivním způsobem atakovali diváky útržky ze života německého židovského kritika, filozofa a překladatele Waltera Benjamina.

V rámci 5. ročníku Festivalu Jarmily Novotné se ve spolupráci s pražskou HAMU uskutečnilo v Sále Martinů první koncertní bienále, na kterém se představili Ti nejlepší…, myšleno účastníci, resp. představily nejlepší účastnice posledních dvou ročníků interpretačních kurzů v Litni pod vedením sólistů Adama Plachetky, Kateřiny Kněžíkové a Markéty Cukrové.

Vokální koncerty měl i festival Dvořákova Praha. Na výletě parní lokomotivou do Dvořákovy rodné Nelahozevsi zazněly v dramaturgicky nápaditém programu nejen skladby pro citeru, oblíbený nástroj Dvořákova otce, ale i Cigánské melodie ve výborné interpretaci Romana Hozy, našeho výrazného barytonového talentu. Naopak ve výsledku vůbec nevyšel dobře míněný dramaturgický úmysl představit konečně v Praze kompletní Dvořákův raný vokální cyklu Cypřiše a zároveň uvést sólistu, kterého znají více diváci v zahraničních divadlech než u nás – tenoristu Pavla Černocha. Nesnáz byla v tom, že tyto dva záměry se zcela minuly. Jakési zklidněné usebrání, jak ho charakterizoval umělecký ředitel festivalu Marek Vrabec, nabídl spirituální koncert v katedrále sv. Víta s britským vokálním souborem Tallis Scholars a Martinů Voices. Z vokálního oboru byl i letošní laureát Ceny Antonína Dvořáka, jejímž prostřednictvím Akademie klasického hudby, pořadatel festivalu Dvořákova Praha, oceňuje od roku 2009 osobnosti, které se zasloužily o českou klasickou hudbu. Poctu svému pěveckému umění i nádherný dárek k 85. narozeninám tak dostal legendární brněnský basista Richard Novák, stále aktivní a stále charismatický.

Zážitek

Zářijovým „nej“ zážitkem pro mě byly Dvě vdovy v Divoké Šárce (podrobná recenze vyšla v tištěné verzi HR v říjnovém čísle). V ničem si nezadaly s předchozími léty. Do prostoru někdejšího přírodního divadla opět zamířilo přes 15 tisíc lidí. Z šáreckého výletu se stalo novodobé operní poutní místo a Jana Divišová a Renée Nachtigallová, obě neúnavné organizátorky této akce, která se zpočátku zdála naprosto bláznivá, to mají zřejmě tam nahoře dobře zařízené – za celých těch dvanáct let ani jednou nepršelo. Obě „tvrdošíjně“ sázejí na českou operu – Bedřicha Smetanu a Antonína Dvořáka. Je až překvapivé, kolik titulů české operní klasiky se hodí do scenérie palouku s horizontem lesa v pozadí – Prodaná nevěsta, Rusalka, Jakobín, Libuše, Dalibor, Hubička, Čert a Káča. Tuto plejádu letos nově rozšířily Dvě vdovy. Sólisté v partech, které rozhodně nepatří ke snadným, se doslova rozdávali a také orchestr, sbor i balet Národního divadla pod vedením Jana Chalupeckého svou radost přenášeli na diváky. Všichni podlehli neopakovatelnému kouzlu produkce v přírodě před vstřícně naladěným publikem v počtu 15x vyprodaného Národního divadla.

Propadák

Zářijový propadák míří do Liberce. Na základě premiéry v Divadle F. X. Šaldy by se singspiel Otty Nicolaie Veselé paničky windsorské měl jmenovat spíše smutné, nebo ještě lépe k uzoufání nudné paničky liberecké. Jeviště totiž zaplnila maketa liberecké radnice a kašny Neptuna, před kterými se operní verze Shakespearovy komedie odehrává bez ohledu na to, že scény schovávání Falstaffa v domě u paní Fluth nedávají smysl a že se v takto omezeném prostoru sólisté a sbor doslova tísnili. Mnohem horší ale bylo amatérské svícení a hlavně herecká statičnost s bezradným mácháním rukama. Bylo až k nevíře, že tak nápadu prostou a režijně naprosto nezvládnutou inscenaci s hodně hloupými hrubozrnnými vtípky mohl připravit muzikálový herec Stano Slovák, který se i režijně uplatňuje v Městském divadle Brno. Jen doufám, že takto nevede své studenty coby vedoucí ateliéru muzikálového herectví na Divadelní fakultě JAMU. „Hřeb do rakve“ výsledné truchlohře přibyl i dirigent František Babický svými ponuře pomalými tempy, opakováním slok bez škrtů a nesouhrou orchestru bez jakékoli dynamiky. Za této situace Hanně Esther Minutillo jako paní Reich nepomohly ani zahraniční zkušenosti, ani Jevhenovi Šokalovi v titulní roli jeho komediální talent, inscenátory zcela promrhaný. Do neřešitelné situace se dostali i ostatní sólisté, u kterých jen tu a tam alespoň na chvilečku probleskly jejich pěvecké předpoklady – Věra Poláchová jako Paní Fluth, Dušan Růžička v tenorové roli Fentona nebo talentovaná Kristýna Vylíčilová v roli Anny.