Marseillaisa, Kde domov můj i rakousko-uherské naděje

Fotbalová suita 2016

Aleš Knapp

V Paříži bude 10. června zahájeno mistrovství Evropy ve fotbale, při kterém jako vždy uslyšíme úvodem každého zápasu hymny soupeřících zemí.

Z hudebního hlediska vnášejí čeští fotbalisté do mistrovství zmatek. Vyřadili v kvalifikaci Holanďany, pravidelné účastníky a časté finalisty světových a evropských šampionátů. Proto bude na mistrovství scházet státní hymna s nejstarší melodií. Vznikla v letech 1568–1572 za nizozemské osvobozenecké revoluce proti španělské koloniální nadvládě. I kdo neholduje fotbalu, si ale z úvodních ceremoniálů jednotlivých střetnutí může poskládat pozoruhodnou šestidílnou suitu: nastoupí čtyřiadvacet evropských národních mužstev, rozlosovaných do šesti skupin.

  1. Bojovná Marseillaisa a švýcarské vrcholky

Do zpěvu Marseillaisy se fotbalisté Francie vždy obouvají s odhodláním a intonačně čistě. Marseillaisa, napsaná za francouzské revoluce, patří mezi nejbojovnější hymny vůbec. Poté, co byla na úkor své vysoké hudební kvality zprofanována omíláním, které zaplavilo svět po loňských zprávách o útocích v Paříži, by francouzské hymně prospělo, kdyby už před prvním zápasem šampionátu (Francie–Rumunsko) zazněla v obzvláště kvalitním provedení. Marseillaisa bude konfrontovaná s velkoruským patosem hymny rumunské a v úvodních střetnutích změří síly s odlišnou atmosférou hymny Albánie a Švýcarska.

Rakouský kritik, pražský rodák a nadšený propagátor české hudby Eduard Hanslick označil v půli 19. století rakouskou armádu za tu nejbojeschopnější, neboť její vojenskou hudbu vytvářejí Češi. Albánská hymna není královským pochodem. Je pochodem vojenským a v tom smyslu tvoří Albánie na mistrovství výjimku. Díky latinskoamerickým državám španělských Habsburků se kdysi říkalo, že nad habsburskou říší slunce nezapadá. Navrhujeme doplnit, že nad česko-rakouskou hudební inspirací nezapadá slunce ani dnes. Patrné je to z pochodové hymny Bolívie, Chile, Panamy, v parádnější formě z hymny Peru i z vesele útočné, trochu italsky laděné hymny uruguayské nebo vídeňsky taneční hymny Ekvádoru. Jihoamerický svět si váží české hudebnosti. Evropa si naopak ignorováním Roku české hudby 2014 uřízla ostudu (viz Rok české hudby  aneb příhody českého kritika v Německu, HR 1/2015, str. 37 ). A jednomu vstávají vlasy hrůzou, že by na mistrovství Evropy měla zaznít i okleštěná, zbanalizovaná Óda na radost coby Evropská hymna. Závěrečnou část Beethovenovy Deváté ostatně takto zneužila i nově vzniklá Spolková republika Německo, než se jí v roce 1952 podařilo přivlastnit si melodii Haydnovy císařské hymny rakouské (viz Ukradená hudba aneb německé kouzlení s hymnou, HR 11/2015, str. 52).

Posloucháme říznou interpretaci vojenského pochodu od českého skladatele Julia Fučíka pod taktovkou rakouského dirigenta Herberta von Karajana a dáváme Hanslickovi za pravdu. Slyšíme, že na česko-rakouské hudební bojeschopnosti nic nezměnila ani porážka v roce 1866 u Hradce Králové, kde Češi spolu s Rakušany vzdorovali Bismarckovu agresivnímu Německu a která se do našeho povědomí  zapsala kramářskou písní o nesmrtelném českém kanonýru Jabůrkovi, bijícím se za Rakousko jako lev.

zzTuhým oříškem pro domácí Francii bude Švýcarsko, jehož hymna zní jak ušitá pro jeden z nejpozoruhodnějších hudebních nástrojů vůbec, několikametrový švýcarský alpský roh. Rychlá Marseillaisa vyzývá k formování batalionů proti nepřátelům: ať zem nasákne jejich nečistou krví! Švýcarská hymna spolu s českou a současnou rakouskou patří naopak mezi ty mírumilovné. Nenechme se ale zmást její počáteční meditativností ani opěvováním východu slunce nad vrcholky Alp. Švýcaři sice neřinčí zbraněmi, jejich hymna zato ztělesňuje sebejistotu země, kde Friedrich Nietzsche v klidu napsal epochální, v muzikologických kruzích žel málo zmiňovanou jazykovědně-muzikologickou práci Zrození tragédie z ducha hudby. A kde Richard Wagner našel útočiště, když Německo, honosící se přízviskem „země básníků a myslitelů“, honilo svého skladatele a básníka policejním zatykačem.

 

  1. Anglický klid a tatranské blesky

Snad žádná hymna neutrpěla děním počátku 90. let tolik jako hymna československá. Rozpad Jugoslávie a Československa, podporovaný propagandou ze sjednoceného Německa, ale i rozpad Sovětského svazu – to vše se podepsalo také na čachrech se státními symboly. Z originálního česko-slovenského hudebního diptychu zbyla po roztržení na jedné straně národní ukolébavka, na straně druhé nejkratší hymna vůbec: jak začne, skončí. Když slovenská hymna, toto odvážně bojovné pokračování hymny české, musí teď být hrána ve své krátkosti jako plácnutí do vody, pak žádáme o jedno: ať se političtí činitelé a sportovní bafuňáři na Slovensku i v Evropské fotbalové federaci UEFA laskavě postarají, aby Nad Tatrou sa blýska na mistrovství Evropy nebylo uměle natahováno a neznělo jako funébrmarš. Slovenské hymny v úmorném tempu koluje na internetových serverech hromada. Na výdobytku techniky zvaném Internet jsme ji neponičenou našli jen jedinkrát: v podání Karla Kryla a Karla Gotta, kteří v listopadu 1989 před lidmi shromážděnými v Praze zazpívali obě části československé hymny v perfektním tempu, se správným přednesem.

Anglie, kolébka fotbalu. Ostrovního soupeře, v Československu vždy obávaného, si letos vychutnají právě Slováci. Muzikolog Miloš Jůzl, učitel autora těchto řádků na katedře estetiky FF UK, požadoval, aby studenti věděli, že anglická hymna je barokní passacaglia. Pomalé, rozvážně klidné tempo v třídobém taktu a slova God save the Queen jsou poctou anglické královně, při poslechu vnímáme i nedozírnou moc britského impéria. Fotbal, který se zrodil jako demokratický sport pro všechny, má být na britských ostrovech prost jakékoli nacionalistické roztahovačnosti. Do mezinárodních soutěží tak nenastupují reprezentanti Velké Británie, nýbrž stát zvoucí se Spojené království tradičně vysílá do světa čtyři fotbalová mužstva: Anglii, Skotsko, Wales, Severní Irsko. Týmy Anglie a Walesu se střetnou v téže skupině, provázeny každý vlastní hymnou.

Žasneme nad způsobem, jakým se svou hymnou nakládá třetí soupeř Slovenska, Rusko. To nás nutí, stejně jako nás nutí Německo, abychom čtenáře hudebního časopisu otravovali politikou. Z iniciativy prezidenta Borise Jelcina přijalo Rusko hned po rozpadu Sovětského svazu jako státní hymnu Vlastenecký zpěv Michaila Ivanoviče Glinky. Možnost prezentace Ruska na mezinárodním fóru skladbou autora, jehož význam přesahuje hranice země, ovšem několik let nato zazdil mocipán Putin. A s pozměněnými slovy teď Rusko opět zpívá hymnu sovětskou. Ta sice nepostrádá hudební kvality, nasazuje však zemi psí hlavu expanzivní velmoci.

 

  1. Německá rozpínavost a polský mazurek

Vedle folklorně laděné hymny ukrajinské a záhadného hudebního symbolu Severního Irska, kterému coby součásti Spojeného království hrávají při zápasech v rugby hymnu samostatné Irské republiky a při zápasech jiných občas hymnu anglickou, střetne se ve třetí skupině hymna polská s hymnou Německa.

zzz
Na mistrovství světa 2014 odmítli nejlepší fotbaloví reprezentanti Německa Mesut Özil, Jerôme Boateng a Sami Khedira zpívat hymnu. Jak to bude letos?

V Haškovu Švejkovi muž uklidňuje policistu, který ho chce zatknout při účasti na slovanské demonstraci: «Počkaj vašnosto, jen až dohrajou Hej, Slované !» Píseň Hej, Slované se stala hymnou sjednocené Jugoslávie. Postupným rozdělováním státu, které v 90. letech iniciovala mimo jiné hlavně propaganda německého ministra zahraničí, Jugoslávie o svou hymnu nakonec přišla. Slovák Samuel Tomášik, který se v první polovině 19. století při návštěvě Prahy zhrozil  záplavy němčiny, reaguje na germanizaci písní Hej, Slováci. Onu slavnou melodii ale dnes opatruje už jen Polsko: v hymně v třídobém rytmu mazurku a v rychlejším tempu než je tempo jugoslávské. Poláci svou hymnu  Jeszcze Polska nie zginęła rádi ironizují: „Ještě Polsko nezhynulo, ale zhynout musí. Z jedné strany je tu Němec, a z té druhé Rusi. “

Ruska se ale ve skupině polský tým bát nemusí. Polská hymna se jako jediná hymna hlásí k Napoleonovi – „dał nam przykład Bonaparte“ – a od temperamentního polského mazurku očekáváme, že si řádně proklepne hymnu německou. Konkrétně: že nás inspiruje k tomu, abychom si konečně posvítili na slova, která k vynikající melodii Haydnovy rakouské císařské hymny v roce 1841 přišpendlil německý veršotepec Hoffmann von Fallersleben. Němci sice dnes zpívají jen třetí sloku Hoffmannova textu. Ve snaze rozhodnout o hymně sjednoceného Německa ale  německý Spolkový ústavní soud v roce 1990 jen mazaně rozmazal staré máslo na hlavách německých politiků: Z ničeho prý nevyplývá, že by hymnou neměl být kompletní Hoffmannův text. Německo si tedy ani po sjednocení s NDR nepřipadá patřičně sjednocené. Současná hymna zahrnuje všechna Hoffmannova megalomanská slova, napsaná jako v deliriu: „Von der Maas bis an die Memel, von der Etsch bis an den Belt / Deutschland, Deutschland über alles, über alles in der Welt“. Německo nechť tedy sahá od řeky Maas po litevský přístav Klaipéda (německy „Memel“), zaplaví severovýchodní Francii bezmála po Paříž, kompletní Lucembursko, notný kus Belgie a Holandska, Itálie a Dánska, celou Litvu a Pobaltí, české země i Polsko.

Třetí část šestidílné hudební suity: „Allemande.

  1. Královský pochod a Kde domov můj

Čtenářům  připomeňme perličku, kterou nás kdysi obveselil jeden přispěvatel kulturní přílohy Salon deníku Právo. V úsilí najít souvislost sportovních klání s hudební kulturou poznamenal na adresu českého fotbalového týmu, že čeští fotbalisté nemohou sklízet úspěchy, když pořádně nezpívají hymnu: Podívejte se Italové, ti zpívají! Leč onen človíček netušil, do jaké pasti se chytá. Vítězem evropského šampionátu 2008 se nestali Italové, ale Španělsko, jehož hymna nazvaná Královský pochod (Marcha Real) je hrána – beze slov. Důvod, proč Španělsko reprodukuje svůj státní symbol toliko v instrumentální podobě, je rozumný: má se tím předejít žabomyším politickým tahanicím, zda text zpívat v kastilské španělštině, anebo v dalším oficiálním jazyce španělského království, v katalánštině.

Ze zbytku Jugoslávie nastoupí letos pouze tým Chorvatska. Před zápasem české reprezentace s Chorvaty neuslyšíme hymnu Hej, Slované. Chorvatsko spolu se Slovinskem o ni přišlo jako první, hymna nejdéle vydržela v jihoslovanském uskupení Srbsko–Černá Hora. Píseň Hej, Slované by inženýři nového uspořádání Evropy nejspíš rádi z našeho kontinentu definitivně vypudili.

Nekompromisně slavnostní tónina A dur španělského Královského pochodu pak skýtá přiležitost, jak před zápasem českého týmu s úřadujícím mistrem Evropy Španělskem velectěné Evropě připomenout, že ona i my máme v letošním roce bojový úkol: náležitě oslavit sedmisté výročí narození jedné z nejvýznamnějších osobností evropské i světové historie a současnosti, českého krále a římského císaře Karla IV. Českému mužstvu by přitom jistě dodalo víc odvahy, kdyby vedle sebevědomých hudebních symbolů Španělska a Turecka mohlo zapět jako svou hymnu třeba mohutný sbor z Blodkovy opery V studni „Zapálíme si na horách hranice velikánské“. Nápaditá Škroupova melodie se slovy Kde domov můj, nezahrají-li jí tlampače na stadionu jako ubrečený cajdák, si ale i při své mírumilovnosti může posluchače získat neméně než hymna turecká nebo španělská. Turci zpívaji dobře, nahlas a odhodlaně. Turecko hymnu přijalo po první světové válce se zrodem moderního státu spojeného se jménem jeho zakladatele Mustafy Kemala zvaného Atatürk, ale i tak z ní  nepřeslechnutelně zaznívá velmocenská síla Osmánské říše. Síla, vedle které působí trochu směšně Tylovo básnicky nešikovné a nesmyslné opěvování vody „hučící po lučinách“ a borů „šumících po skalinách“ (Na louce voda nehučí a na skalách se sotva udrží chudák jedna borovice). Turecká hymna může vhodně doplnit melodii našeho skladatele, navzdory jeho působení v zahraničí a operní tvorbě na světová témata za hranicemi trestuhodně ignorovaného, jehož jméno je žel i u nás v běžném povědomí svázáno toliko s hymnou, s jednou nemnoho hranou nuselskou ševcovskou fraškou a jedním stejně málo hraným singšpílem o slovenském drotárovi. Škroupovy opery Kolumbus a Mořský géz jsou opernímu posluchači prakticky nedostupné.

 

  1. Francouzský šanson a country&western

Jsou-li reprodukovány řádně, nabízejí hymny týmů páté skupiny pastvu pro uši. Napřed ale vpustíme jedním uchem tam a tím druhým hned vypustíme rozšiřovaný mediální klep, že švédský reprezentant srbského původu Zlatan Ibrahimović v reklamě na auta švédské značky Volvo navrhoval změnu prý „nudné“ švédské hymny. Skandinávská velmoc se zatím jen málo nechává zatahovat do „euroakcí“, organizovaných Evropskou unií dirigovanou Německem. Pokud se hudebním sabotérům nezdaří spáchat to, co vyvádějí třeba s hymnou slovenskou, může hymna Švédského kralovství a jeho týmu Tre Kronor zaznít, jak zaznít má: královsky slavnostně a se sportovním švihem.

Vznik Belgického království v roce 1830 je notoricky spojován s pozdvižením po uvedení Auberovy opery Němá z Portici v bruselském divadle Théâtre de la Monnaie. V témže roce vzniká píseň La Brabançonne, belgická hymna s francouzským textem. Dnes už v ní neslyšíme revoluční zpěv, ale vnímáme ji jako lahodný francouzský šanson, probouzející chuť poslechnout si, jak by jej zazpíval věhlasný belgický šansoniér Jacques Brel na vystoupení v pařížské Olympii.

Švýcarská hymna zní ve všech jazycích Helvétské konfederace – němčině, francouzštině, italštině a rétorománštině – velmi dobře. Ne tak La Brabançonne. Ta, je-li zpívána v dalším uředním jazyce Belgického království, vlámštině, prostě skřípe. Katastrofou je ovšem němčina. Němčina, uznaná ve více než  jedenáctimilionové Belgii jako třetí úřední jazyk jen kvůli pár tisícům lidí, kteří mají v městečku Eupen i svůj vlastní parlament (!), kazí francouzsky laděnou melodii hymny a snižuje ji na roveň německé karnevalové odrhovačky.

Hudba radostně zpívajících Italů a Irů nepotřebuje dlouhý komentář, stačí poslouchat. Italská píseň Fratelli d’Italia, již leckdo považuje za nejkrásnější hymnu vůbec, vznikla v první polovině 19. století jako bojový zpěv proti Rakousku. Hrdinská slova vyjadřují ochotu zemřít, odvolávají se na konzula a vojevůdce z doby Punských válek jménem Publius Cornelius Scipio Africanus. I tak se ale nelze zbavit dojmu, že tuto temperamentně lyrickou píseň zpívají Italové, kteří odmítají bojovat, nepojedou-li za nimi do války krásná děvčata v kočáře.

Ani v hymně Irské republiky, původně vojenské písni, bojovnost příliš neslyšíme. Hymnu sympatické, zelení pokryté ostrovní země svatého Patricka, která coby znak své hudebnosti má i na euromincích hudební nástroj lyru, bychom spíše než do Evropy umístili jinam: do Nashville, Mekky americké country&western, a do repertoáru jejích slavných interpretů jako Marty Robbins nebo Johny Cash.

Irové zpívají. Stačí vlézt bez obav do některé ze zapadlých hospod v turisticky málo atraktivním městečku Limerick: vynikající hudebníci, do jednoho zpívající osazenstvo, každý před sebou ve frontě několik pint čili větších půllitrů piva, aby se při zpěvu nezdržoval odbíháním k pípě. Cítíme se dobře. Tak dobře, jak bychom se za normálních okolností cítili doma v Čechách.

 

  1. Sebevědomí Portugalci a šance Rakouska-Uherska

Námořní velmoc Portugalsko a vedle ní málo známý Island. Portugalská hymna, vzniklá za konfliktu s Británií o portugalské kolonie Angola a Mozambik, patří mezi hudebně nejbohatší a nejnápaditější: je v ní odvaha portugalských mořeplavců jako Vasco da Gama či Fernão Magalhães, šíře oceánů podaná bez sentimentality, obsahuje výzvy „Do zbraně! “ Islandská hymna patří k vysloveně mírumilovným a opěvujícím přírodu. Slova vzývají islandského boha. Další tým ve skupině, Maďarsko, se ve své hymně dovolává pánaboha rovněž. Tam ale jde o něco jiného.

Na pomalou melodii zakladatele maďarské národní hudby Ference Erkela i na slova Isten áld meg a Magyart (Bože, zachraň Maďary) může mít banda hudebních sabotérů rovněž slušný zálusk. Maďarsko tak musí bděle dbát, aby jeho hymna byla vystupňovaná do vítězného fortissima a nezněla jako rezignovaný náboženský chór, jako zlomená hůl nad Maďarskem a maďarským národem.

S rozpadem habsburského císařství v roce 1918 přišlo o Haydnovu hymnu vedle Maďarů, Slováků, mnoha Jugoslávců a obyvatel zemí Koruny české i Rakousko. Současná rakouská hymna, přijatá po druhé světové válce, fotbalovou suitu 2016 uzavírá. Melodie, ať už správně či nesprávně připisovaná Mozartovi, nechť je hrána ve zpěvném moderatu con motto, ne příliš pomalu, což se žel nejednou stává. Sametový zvuk tóniny Es dur a počáteční slova Land der Berge chválí zemi plnou hor. Text básnířky chorvatského původu Pauly von Preradović ale říká o Rakousku i hodně důležitějšího: „Jsi domovinou velkých synů“ (Heimat bist du grosser Söhne).

Vedle slavných synů rakouské domoviny Haydna, Mozarta či Franze Schuberta myslíme na rodáky z Německa, Beethovena narozeného v Bonnu a Brahmse narozeného v Hamburku, kteří se obratem usadili ve Vídni a do Německa už nepáchli. Myslíme na Wagnera, který byl nucen svého Lohengrina zhlédnout na vídeňském jevišti, jelikož v Německu by ho namísto potlesku rovnou strčili do šatlavy. Na Roberta Schumanna, jednoho z mála, kdo v Německu vydrželi a kterého Němci odměnou za jeho vytrvalost šoupli zemřít do blázince.

Hymny zemí rakousko-uherského prostoru patří mezi nejohroženější. Je tu ale šance si jejich provedení ohlídat. Hlavně dohlédnout na tempo a temperament. Ten nepostrádá žádná z melodií letošního mistrovství Evropy. Pak bude o hudební zážitek při fotbalových kláních postaráno.