Netradiční Evžen Oněgin v Drážďanech

Drážďany, Semperova opera

Pavel Horník

Tato po Pikové dámě Čajkovského nejhranější opera se asi po patnácti letech vrátila na jeviště Semperovy opery. Jenom trochu k historii. Po druhé světové válce bylo dílo v Drážďanech uvedeno roku 1949. Protože Semperova opera byla devastujícím náletem spojeneckých letadel zničena, operní soubor účinkoval v minimálně poničené budově Schauspielhausu, nacházejícího se vedle Zwingeru. Pro zajímavost: roli knížete Gremina zpíval legendární basista Gottlob Frick, Oněgina ztvárnil rovněž slavný a před válkou v celém Německu nejmladší nositel titulu Komorní pěvec, Arno Schellenberg. Ještě uvedu, že po premiéře Oněgina v Moskvě 1879 bylo jeho první zahraniční uvedení realizováno v pražském Národním divadle roku 1888.

Oněgin 5_Ch. Pohl, C.Nylund
Camilla Nylung (Taťána) a Christoph Pohl (Oněgin) Foto © archiv Semperoper Dresden

Současná inscenace Čajkovského opery, nesoucí v podtitulu název lyrické scény o sedmi obrazech, je pravým opakem uvedeného podtitulu. Je naladěna na dramatickou strunu díla jak pojetím inscenačním, tak i hudebním. Neznamená to, že by nebyla kvalitní, ale je prostě jiná. Německý tým režiséra Markuse Botheho posunul děj, jak je dnes běžné, do dnešní doby. Rovněž se musel vypořádat s prezentací sedmi obrazů v různých dějových prostředích a zvládnul jejich střídání kontinuálně jen s jednou hlavní pauzou. Představení tak není neúměrně dlouhé, trvá jen slabé tři hodiny. To umožnila jednoduchá, ale vtipně a se vkusem navržená scéna Roberta Schweera. Již při předehře, trochu chladně, ale kvalitně zahrané drážďanskou Staatskapelle vedenou současným šéfdirigentem pražského orchestru FOK, Finem Pietari Inkinenem, se představuje mimicky podaný děj samého konce opery. Taťána striktně odmítá po ní zoufale toužícího Oněgina ve velkém vytapetovaném sále z puškinovské doby. Ten je tvořen čtyřmi do hloubky po sobě situovanými obdélníkovitými bílými rámy. Ty se mohou na podlahových plošinách o šíři jeviště posunout zcela do stran, což umožňují široká boční jeviště divadla (vybudovaná až v rekonstruované budově v roce 1984). Pojezdové části jeviště změní dekoraci na poklidný venkovský statek Larinových tak, že se v sále objeví několik válcových balíků slámy a v pozadí skutečný traktor. V družném seskupení se objevují první protagonisté, z nichž nejdříve jmenuji představitelky menších rolí – statkářku Larinovou výtečně zpívanou Sabine Brohm (kdysi například roztomilá Mařenka v Prodané nevěstě) nebo chůvu Filipěvnu ztvárněnou pěvkyní tmavé pleti Tichinou Vaughn (dřívější vynikající Azučenou nebo Ortrudou). V režisérově pojetí je chůva zdravotní sestrou. Taťána není naivní romantická dívka, ale krásná žena – taková je totiž její představitelka Camilla Nylund z Finska. Vládne dnes dramatickým hlasem a zpívá velké party jak wagnerovské (Elsa nebo Eva a Senta), tak straussovské na prestižních scénách. Taťánina sestra Olga v podání štíhlé Anke Vondung není až tak veselou a rozvernou bytostí. Hlasově je bezproblémová, má za sebou řadu velkých rolí jako třeba Carmen. Její nápadník, básník Lenský, přivádí svého přítele Oněgina. Mladý německý umělec Roman Payer sice svým vzhledem a hereckým projevem postavu poety splňuje, avšak hlasově to prostě není onen lyrický měkký tenor, na jaký jsme u této role zvyklí. Zato Christoph Pohl je ideálním představitelem mužného Oněgina. Jeho nosný, ve všech polohách vyrovnaný baryton a suverénní herecké podání vytvářejí z tohoto dlouholetého člena zdejšího souboru vskutku hvězdu první velikosti. Rychlá přeměna do obrazu dopisové scény nás přenese před velikou knihovnu, umístěnou do středu již známého sálu. Před ní Taťána koncipuje psaní Oněginovi. A jako pomoc v psaní se v pozadí objevuje několik žen navlas podobných Taťáně, které na podlaze cosi píší také. V následujícím obraze, stále na statku, má Taťána schůzku s Oněginem a obdrží od něho arogantní odmítavou odpověď na projev svých citů. Místo sboru děvčat sbírajících v sadu statku ovoce vidíme houf uklízeček, drhnoucích podlahu. Jednoduchá dekorace se přesouvá a ocitáme se v sále na domácím plese u Larinových, pořádaném k oslavě Taťániných narozenin. Uprostřed mnoha hostů (početný sbor opery pod vedením Jörna Hinnerka Andresena) se objeví obrovský dort, který se rozevírá a z něho vylézá Francouz Triquet jako striptér (pěvecky ne moc dobrý Američan Timothy Oliver) a zpívá oslavenkyni známý kuplet. Během něho se začíná svlékat, a když chce ze sebe sundat to poslední, Taťána jej nekompromisně zarazí. V jednom momentu se schovávají v dortu také koketující Olga s Oněginem, což vyvolá hněv Lenského. Dějství končí roztržkou mezi ním a Oněginem kvůli Olze. Ten pak po slovech „Ješčo slovo, ja ubju vas…“ sráží Lenského k zemi a scéna za zděšení přítomných hostů končí. Opona a nikterak dlouhá pauza láká k občerstvení třeba na veliké terase divadla s pohledem na labské nábřeží a na nádhernou kulisu dvorní katedrály a kurfiřtského zámku ve stylu saského baroka. Diváky spěchající po zaznění zvonku do vychlazeného hlediště přivítá pochmurná hudba a také hustě padající sníh zimní soubojové scény. Ta je výtvarně i dramaticky nejpůsobivější z celého představení. Základem dekorace jsou opět stěny onoho sálu, nyní pod sněhem, jakási změť potrubí vlevo a napravo pak rozsochatý strom. Vše je kouzelně nasvíceno modravým světlem. Lenský je již na místě. Zpívá svoji krásnou árii, která mne ale v podání Romana Payera příliš nepřesvědčila, ač byla publikem odměněna silným aplausem. Jeho sekundant Zarecký,v podání mladého majitele pěkného zvučného basu Magnuse Piontka, kope hrob pro eventuální oběť souboje. Přichází Oněgin se svým sekundantem a snaží se marně s Lenským dohodnout. Začíná souboj, výstřel a Lenský se kácí k zemi. Následuje jakási scénická mezihra, kdy se na jevišti objevují za potácejícím se duševně rozervaným Oněginem, držícím stále v ruce pistoli, různí dvojníci Lenského a padají na zem. Zvedají se a pak zase mizí. Běžící hudba s následující melodií polonézy uvádí obraz plesové scény v Petrohradě v paláci knížete Gremina. Z boků přijíždějící posuvné podlahy přivážejí ve štronzu stojící plesové hosty. Spouštějí se lustry, scéna se rozsvítí a strnulé figury obživnou do plesového veselí. Společnost vzdává hold a obdiv knížeti Greminovi a jeho krásné a vznešené choti. Přítomný Oněgin s úžasem vnímá proměnu skromné dívky Taťány. Gremin, urostlý ukrajinský basista Alexander Tsymbalyuk, se vítá se svým dávným přítelem. V nádherné árii mu vyjadřuje své city ke své choti Taťáně a pak ji Oněginovi představuje. Myslím, že všichni, kteří Čajkovského dílo znají, byli překvapeni nadvakrát. Jednak mladistvým vzhledem černovlasého ukrajinského umělce, žádný „bojec s sjedojugolovoj“, jak ve svém zpěvu ostatně pěje. A pak jeho mocným nádherným hlasem. Díky tomu zpívá po celém světě včetně Metropolitní opery. A již se rychlým tempem blíží konec a vrací se na počátku opery předvedený závěrečný děj. Oněgin se marně a zoufale snaží získat Taťánu zpět.Ta po krátkém zaváhání a slovech „ja vás ljublju“mu striktně oznámí věrnost svému muži a se slovy na rtech „praščaj na věk“ odchází.

Ovace byly úžasné. Jako na nějaké premiéře. Jak vidno, diváci takto podanou verzi Čajkovského díla přijali. A myslím, že i proto, že když se něco udělá i nekonvenčně, ale dokonale, svou cestu si to k divákům najde.

Dresden, Semperoper – Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin. Hudební nastudování a dirigent Pietari Inkinen, režie Markus Bothe, scéna Robert Schweer, kostýmy Esther Geremus, sbormistr Jörn Hinnerk Andersen. Premiéra 30. 6. 2016, psáno z představení 9. 7. 2016.