Brněnská filharmonie zní jinak. Ve Vídni.

Vídeň, Konzerthaus

Karla Hofmannová

Protože se v Brně v současné době velmi diskutuje otázka potřebnosti či nepotřebnosti nového koncertního sálu a jak a jestli akustika ovlivňuje vnímání publika, zajela jsem si během jedné květnové neděle na koncert brněnské filharmonie do Vídně. Zdejší Konzerthaus má několik sálů – Mozartův (pro 700 posluchačů), Schubertův (pro 330), Beriův (400 sedadel), ale nejkrásnější a nejznámější je velký Zlatý sál pro více než 1800 návštěvníků.

Velké auditorium s jednou kontinuální galerií je bohatě a přitom vkusně vyzdobeno zlatými ornamenty a osvětleno křišťálovými lustry. Za orchestřištěm je zlatá balustráda s antickými sloupy, do které jsou citlivě zakomponovány varhany. Vše vkusné, vzdušné, ale především rezonující. Architekti Fellner a Helmer věděli, jak koncertní i divadelní sály stavět. Akustika sálu se pozná už při nasazení prvního tónu v piánu. Tón se lehce chví v prostoru a zasahuje duši. Postupné crescendo naplňuje zvukem celý sál a zvuk nástrojů se spojuje v jeden organický celek.

Filharmonie Brno vystoupila 22. 5. pod taktovkou svého nedávného šéfa, dirigenta Alexandara Markoviče. Na úvod koncertu zahráli Rapsodii pro orchestr Taras Bulba, niterné a impresionisticky barevné dílo brněnského skladatele Leoše Janáčka, který dnes patří k top skladatelům. Dominuje zde přirozené propojení orchestru s varhanami ve velebném vstupu, kde se objevuje měkký rejstřík, který hladí po duši a nese ji vzhůru, stejně jako duši Andreje. Brněnský posluchač tyto nuance nemá možnost prožít, neboť Janáčkovo divadlo, kde se symfonické koncerty realizují, nemá varhany. Nahrazují se proto pozitivem či digitálním nástrojem, jehož omezené zvukové možnosti skladbu deformují. Zde v sále naopak mohl dirigent využít celý akustický potenciál orchestru a vystavět klenuté dynamické plochy s narůstajícím napětím, aby je dal do kontrastu s lehounkými chvějícími se piány, přesto plnými a nosnými. Taras Bulba byl pro posluchače opravdovým zážitkem.

Poté zazněl Koncert pro dva klavíry a orchestr d moll Francise Poulenka. Dílo provedli nedávno filharmonici na brněnském koncertě se stejnými protagonisty, izraelským klavírním duem Silver – Garburg. Sivan Silver usedla k prvnímu klavíru a Gil Garburg ke druhému a již od prvních tónů přesvědčili, že si Poulenkovu hudbu užívají a že jsou skvěle sehranou dvojicí.

Energický, pevný úhoz, rytmický odpich, něžná piána a především skvělá souhra, působící, jako by part hrála jedna bytost. Brilantní technika dala vyznít každému detailu a vynikající hudební cítění umožnilo interpretům být také součástí orchestru. Ten si opět užíval akustickou pohodu a Poulenkův konstruktivismus i melodičnost dotáhl k dokonalosti a akcentoval jazzové prvky i lyrický romantismus.

Závěrečnou skladbou byl Život hrdinův, hudební báseň, op. 40 Richarda Strausse. Oproti půvabu a opravdovosti předcházejících děl je jeho sdělení poněkud nabubřelé a mnohomluvné, ale interpretačně podání vyznělo velmi dobře. Vynikaly žestě, zejména horny, které šly v plném obsazení bezchybně do fortissima, aniž by zvukově splynuly. Skvěle vyznělo houslové sólo první dámy houslí Marie Petříkové, které zahajuje druhou část, nazvanou Hrdinův soupeř. Housle se stříbrným témbrem se lehce a líbezně nesly sálem s niterním prožitkem a technickou bravurou. Válečná vřava a následná katarze vítězství byla opět příležitostí pro přehlídku žesťového umění. Postupné uklidňování a odcházení jednotlivých nástrojů avizuje pomíjivost a konec všeho bytí. Provedením Straussovy autobiografické a sebestředné hudební básně přesvědčilo posluchače o kvalitách brněnského symfonického orchestru, o kterých domácí posluchač nemá, bohužel, ponětí. Snad se to jednou stane, že i Brno dostane akusticky kvalitní koncertní sál a objeví také kvality svého filharmonického orchestru.