Hans Heiling – na místo romantiky incestní horor

Karla Hofmannová

V tištěné verzi časopisu Hudební rozhledy je již na toto představení inzerce  uveřejněna, ovšem z pera jiného kritika, Daniela Jägera. Pro čtenáře, kteří na této inscenaci ve Vídni nebyli, bude tedy jistě  zajímavé, obě kritiky si porovnat a vytvořit si tak o zmíněném představení lepší obrázek…

Hans Heiling – na místo romantiky incestní horor
Vídeň, Theater an der Wien
Karla Hofmannová

Německý romantický skladatel Heinrich Marschner se narodil roku 1795 v Žitavě. V Německu je ceněn jako významný národní skladatel, působil jako kapelník v Drážďanech, v Lipsku a v Hannoveru. Své opery psal na libreta z bájné minulosti a jsou poznamenána tajuplností.

Svoji nejznámější operu Hans napsal Heiling Marschner na libreto Eduarda Devrienta a v roce 1833 bylo první provedení v Berlíně. Jde o česko-německou pověst z Krušnohoří, přesněji z oblasti Svatošských skal u Ohře, kterou uvádějí i bratři Grimmové. Syn královny podzemních duchů a pozemšťana chce poznat lidskou lásku i za cenu zklamání a života, čehož se mu vrchovatě dostane. Tak trochu Rusalka naruby v mužské podobě, zkřížená s Čarostřelcem. Je to ještě singspiel, kde se hudební čísla propojují mluveným textem, přesto již autor návaznosti prokomponovává.

Romantickou operu je dnes zřejmě společensky nemožné inscenovat jako před dvěma sty léty. Režie je nucena najít nějakou psychologickou paralelu k dnešnímu životu. Režisér a stávající intendant divadla Na Vídeňce, Roland Geyer, zvolil přístup patopsychologický a sexistický. Vztah mezi Královnou, zde blíže nespecifikovanou, a jejím synem Hansem, zatížil incestním konáním, které poznamenalo syna psychickou labilitou, komplikovanou obsesí vše trvale vlastnit a fotograficky dokumentovat a potřebou být milován. Ostatní už jde podle původního děje opery. Mladá dívka Anna, kterou Hans miluje a která se ho trochu bojí, je tlačena do vztahu matkou, očarovanou možností bohaté partie. Láska se pokazí, když dívka náhodně najde fotoalbum, dokumentující incest. Krize přichází na vesnické tancovačce, kde Hans hystericky odmítá tančit, a Anna proto tančí se svými vrstevníky. Mezi ní a mladým Konrádem vzniká vztah, díky němuž dojde ke konfrontaci na nože a Konrád je Hansem zraněn. Hans se ocitá ve vězení, trápí ho halucinace a obavy, které jsou opodstatněné. Anna má svatbu s Konrádem, který se uzdravil, Hans se s ním nejprve v představách identifikuje, pak se chce pomstít, zasahuje však Královna a zklidňuje syna, který nachází usmíření a východisko v sebevraždě. Romantika dostává postupně hysterické kontury, jednání postav přechází z reality do schematismu a karikatury, romantiku převálcovala psychopatologie. Poslední obraz jakoby do inscenace stylově ani dějově nepatřil. Opera je orámována stejnou scénou, prolog před bránou na hřbitov je u pomníku hlavního hrdiny, který se matce zjevuje. Zde také opera končí.

Marschnerova hudba je překvapivě životná a vypovídající, schopnost dramatického výrazu, kreslení nálad pomocí instrumentace a dynamickými efekty, využívání žesťů, zejména lesních rohů, a používání leitmotivů, to vše ovlivnilo tvorbu zejména pozdějšího Richarda Wagnera. A dokonce i našeho Antonína Dvořáka, žesťové téma ze čtvrté věty Novosvětské je z poloviny přesná citace leitmotivu Hanse ve třetím jednání, to nelze přeslechnout! Dirigent Constantin Trinks využíval naplno možnosti orchestru, což někdy nutilo pěvce k forzi a ubíralo hudbě na působivosti. ORF Radio-Symphonieorchester Wien podával vynikající výkon, přesný a spolehlivý. Arnold Schoenberg Chor byl jako vždy výborně sezpívaný a připravený sbormistrem Erwinem Ortnerem, neměl však příliš dobré režijní vedení a na jevišti působil bezradně.

Scéna Herberta Murauera využívala renesanční fakturu pro psychologické scény, což kontrastovalo s lidovými obrazy. Převládala náznakovost a ponurost a děj nebyl ukotven v čase. Kostýmy Sibylle Gädeke vycházely ze současnosti, jen v případě Královny akcentoval kostým eleganci a svatební kostým Anny působil přeslazeně až přízračně. Sbor obojího pohlaví oblečený do šatů Anny vyvolal úsměv, přestože šlo o Hansovu halucinaci.

Obsazení rolí bylo dobře vybráno, i když v případě Královny se nepotkalo hlasově s úspěchem. Angela Denoke je vznosná a elegantní dáma v letech a ovládala jeviště s profesionální grácií, na jejím hlase se však zkušenosti podepsaly negativně. Objemný dramatický soprán byl na místo nosnosti ostrý a poněkud zahoukaný, s nepřeslechnutelným tremolem. Michael Nagy v roli Hanse má příjemný a plný baryton, který bezpečně ovládá a dokázal roli plně vytěžit i herecky. Pracoval s fyzickým projevem i mimikou velmi precizně a přesvědčivě a dokázal naplnit roli s obdivuhodnou pravdivostí. Světlým a zářícím bodem v ponuré tragédii byla postava Anny v podání ruské sopranistky z Murmansku Kateřiny Tretjakové. Mladá sopranistka působí velmi přirozeně a svěže, soprán jí září a nese se s uvolněností a lehkostí, i když ho pěvkyně naplňuje dramatickým nábojem. Matku Gertrudu vytvořila americká mezzosopranistka Stephanie Houtzeel. Její role je poněkud upozaděná, vynahrazuje jí to závěr 2. jednání, kdy hledá v noci Annu a má velkou árii. Je to příležitost, jak ukázat šíři a hloubku barevného hlasu. Největším překvapením je pro diváka Konrád. Zpočátku je to jeden ze tří kamarádů, zcela nenápadný. V konfrontaci s Hansem dostává příležitost otevřít postupně hlas a předvést ho. A je co poslouchat. Výkon mladého tenoristy Petera Sonna ze Salcburku je ještě trochu herecky toporný a neozpívaný, hlas má však objem, pevnost, znělost a pel mládí. Je to výborný výkon, který přesvědčil diváky, že se zde rodí nová hvězda a dali to mladému pěvci hlasitými ovacemi najevo.

Zda je režijní přístup nosný a přesvědčivý, to je na názoru každého diváka. Je to jeden z možných výkladů, ale je otázkou, zda právě on bude lákadlem pro návštěvníky. Opera sama však stojí za inscenování, je škoda, že české operní scény ji neuvádějí. Hudební hodnoty v ní obsažené jsou natolik kvalitní, že by si čeští posluchači i interpreti přišli na své. Rozhodně návštěva této inscenace není špatnou volbou.

Wien, Theater an der Wien – Heinrich Marschner: Hans Heiling. Dirigent Constantin Trinks, režie Roland Geyer, scéna Herbert Murauer, kostýmy Sibylle Gädeke, světla Reinhard Traub. ORF Radio-Symphonieorchester Wien, Arnold Schoenberg Chor a Ervin Ortner. Premiéra 13. 9. 2015, recenze psána ze 4. reprízy 23. 9. 2015.