Vzpomínáme na profesora PhDr. Bohumíra Štědroně

V sobotu 4. prosince 1982 se hudební veřejnost rozloučila s profesorem PhDr. Bohumírem Štědroněm, DrSc. Na smuteční obřad v brněnském krematoriu se dostavily stovky Štědroňových přátel, spolupracovníků i žáků z celé republiky: hold zesnulému přišli vzdát zástupci nejrozmanitějších hudebních i vědních profesí. Právě v této atmosféře jsme si mohli znovu uvědomit, co vše Bohumír Štědroň během svého plodného života pro hudební kulturu vykonal.

Pro své mnohostranné aktivity byl Bohumír Štědroň  (narozen 30. 10. 1905) disponován řadou specifických determinujících faktorů. Hanácký Vyškov z počátku tohoto století, kypivé spolkové dění, rozvité muzikantství rodiny Františka Štědroně  (té rodiny, z níž kromě muzikologa Bohumíra vzešli i skladatel Vladimír a houslisté Jan a Miloš)  navíc pak blízkost Brna, to vše působilo na vývoj mladého hudebníka, adepta učitelství a posléze i Helfertova žáka na brněnské filozofické fakultě. Štědroň se ovšem neprobíjí nijak lehce. Profesor Helfert sice udržuje talentovaného žáka ve svém okruhu a zaměří jeho vědeckou práci k výzkumu tehdy zcela aktuálních problémů italského hudebního baroka, Štědroňovo působení má však charakter nehonorované asistentské stáže a mladý muzikolog je existenčně plně odkázán       na středoškolskou učitelskou praxi. Myslím, že Štědroň této své rozptýlenosti nikdy nelitoval. Životní praxe existenčně tíživých třicátých let ho vyzbrojila neobyčejnou houževnatostí, věda se mu nestala kabinetní záležitostí, nýbrž láskou, jíž je třeba přinášet i oběti. Právě v tomto období se vyhranil i Štědroňův hluboký vztah k výchovné problematice jako k důležité předmětné sféře pedagogicky orientované hudební vědy.

Štědroňova nezakotvenost v muzikologické profesi  (jak málo odborných míst mohly tehdejší badatelské instituce nastupující generaci hudebních vědců nabídnout ?!) znamenala výhodu i v dalším, pro Štědroně důležitém směru: hudebně talentovaný badatel a pedagog se snažil maximálně rozvinout a zhodnotit své praktické schopnosti a dovednosti. Současně s univerzitním studiem se zdokonaloval v teoretických disciplínách u Josefa Blatného a v klavírní hře u samotného Viléma Kurze. Řídil sbory, dirigoval orchestry, hlavně pak rozvíjel své pianistické umění jako sólový i komorní hráč, a to jak na koncertním pódiu, tak v rozhlase. Až se budou znovu psát dějiny české klavírní hry, které přihlédnou i k moravskému dění, zaujme patrně B. Štědroň pozoruhodnou pozici: byl totiž prvním brněnským pianistou, jenž začal vědomě využívat svého hudebně historického vědění. Jako pianista a cembalista uváděl totiž nově objevovanou českou tvorbu 18. století, později též hudbu soudobou (včetně Janáčka). A od tohoto typu propojení teorie s praxí byl již pouhý krůček k neméně záslužné činnosti editora.

Štědroňova generace dostala ovšem svou skutečnou šanci až po osvobození, kdy kvantitativní i kvalitativní rozvoj vysokého školství vyvolal potřebu nových odborných specializací. Bohumír Štědroň nalézá tehdy své trvalé působiště na brněnské hudební vědě, kde spolu s Janem Rackem buduje pracoviště nového typu a vychovává početné kádry muzikologů a hudebních pedagogů, kromě toho však zakládá seminář hudební výchovy na formující se brněnské pedagogické fakultě a ještě v padesátých letech jej můžeme potkávat na pražské AMU jako externího pedagoga dějin hudby.

Pro svou univerzitní dráhu se Štědroň kvalifikoval mnoha pozoruhodnými badatelskými a publicistickými výkony. Již v průběhu třicátých a čtyřicátých let sepsal a vydal řadu historických studií o regionální hudební historii Moravy, o Janáčkovi a o dalších význačných skladatelských zjevech české hudby, další tématický okruh pak představovaly jeho práce        o hudební pedagogice a výchově. Jako spolupracovník Helfertův si při přípravě osobní části Pazdírkova hudebního slovníku naučného osvojil znalost hudebně lexikografické metody a techniky, pozornost budily i Štědroňovy výkony na poli speciální hudební bibliografie. Navíc tu byl i významný čin, jímž se Štědroň v dobách nejtěžších plně kvalifikoval jako Helfertův nástupce: útlá knížečka  „Vladimír Helfert. Přehled práce českého učence“, jejíž datum vydání – rok 1940 – svědčí o autorově neohroženosti. Toto dílo zaslal Štědroň svému vězněnému učiteli a Helfert zůstal až do svých posledních dnů svému statečnému žákovi      za tuto posilu zavázán. Hluboký vztah k učitelově odkazu byl pak i nadále jedním z nejkrásnějších Štědroňových rysů: vždyť po osvobození vyšlo Štědroňovou zásluhou celkem šest Helfertových prací, respektive výborů učitelových statí! 

Za své univerzitní působnosti muzikolog Štědroň značně rozšířil okruh zpracovávaných témat. V centru jeho zájmu se ocitly zejména společenské determinace hudby 17. a18. století, otázky slovanské vzájemnosti (měla-li kdy hudební slavistika u nás svého specialistu – muzikologa, byl jím právě Štědroň), hudební a divadelní dějiny Brna, problematika díla Novákova a Janáčkova apod. K tomu připočtěme učebnicové přehledy dějin hudby, společensky významné polemiky s nacionalisticky orientovanými západoněmeckými hudebními kritiky a v neposlední řadě nepřetržitou hudebně kritickou aktivitu. Ne vždy zbyl Štědroňovi čas na syntézu, případně na internacionální propagaci významných historických objevů. A přece uzrála zvláště ve Štědroňově zralém věku jedinečná díla, syntetizující autorovo obsáhlé, historicky i muzikantsky fundované vědění  (za všechna jmenujme alespoň

práci Zur Genesis von Leoš Janáček Oper Jenůfa, 1968), leckterým Štědroňovým janáčkovským i hudebně historickým výkonům se pak dostalo plně zaslouženého zahraničního uznání a publicity.

Obzíráme-li dnes uzavřené Štědroňovo dílo (nezapomínejme ovšem na to, že na autorově pracovním stole zůstala řada cenných dokončených i rozpracovaných spisů a materiálů!), nesmíme opomenout fakt, že tento velký vědec a pracovitý člověk obětoval od poloviny padesátých let mnoho svých individuálních záměrů či ambicí realizaci společensky potřebného úkolu, totiž projektu Československého hudebního slovníku osob a institucí. Nejenže toto obsáhlé, na 11 000 hesel zahrnující dvousvazkové dílo v redakční spolupráci 

s G. Černušákem a Z. Nováčkem včas a úspěšně dokončil, nejenže jako hlavní organizátor projektu  fakticky vychoval celou generaci českých a slovenských lexikografů, avšak i po dokončení díla, ne vždy vlídně přijímaného, dále  privátně pracoval na jeho opravách a doplňcích. Stojíme-li dnes před úkolem edičně připravit nové vydání slovníku, stanou se tisíce Štědroněm připravených stran bezpečným východiskem dalších prací. Zkušenosti ukazují, že  žádné hudebně lexikografické dílo nemůže být zcela dokonalé. Stačí si však položit  otázku, jak by asi vypadala naše odborná, kritická i popularizační hudební publicistika, kdybychom Československý hudební slovník neměli.

Řadu let žil emeritní profesor B. Štědroň na zaslouženém odpočinku, klidu si však nedopřál. Naopak v té době dokončil i rozpracoval mnohá svá díla, nadále působil jako zainteresovaný kritický komentátor hudebního života. Již s podlomeným zdravím se zapojil do aktivit Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, pomáhal vyvolat v život tolik potřebnou Společnost Vítězslava Nováka. Vídali jsme ho, sice podlomeného stářím a chorobami, avšak duševně svěžího a nezdolného, nevěřili jsme, že by mohl tak náhle odejít. Zpráva o jeho skonu  (24. 11. 1982) nás překvapila.

Nad Štědroňovou rakví jsme si uvědomili, že jakkoliv bolestná ztráta člověka nemusí znamenat konec působnosti jeho díla a idejí. Štědroňova tvorba, to vše, co kdy pro naši hudbu a muzikologii vykonal, vešla právem do historie jako její životná, mobilizující a příkladná složka.